obrazek seznam dárců Gemeinsam für Sonne und Freiheit Liste der EinzahlerInnen


5PLUS2

6.11.2015




Rakušan skoro Čechem

Zdroj: Český rozhlas - 26.9.2015 (Rubrika - Dobrá vůle)

Bernhard Riepl, Rakušan, který se naučil dobře česky a dnes žije v jihočeské Kaplici. Pomáhá budovat česko-rakouské vztahy, dodnes pošramocené vyhnáním sudetských Němců. Příspěvek k záříjovému výročí uzavření Mnichovské dohody.

Oblast kolem jihočeského městečka Kaplice patří k těm, kde se po druhé světové válce téměř zcela vyměnilo obyvatelstvo. Vyhnané německé starousedlíky nahradili lidé z českého vnitrozemí. Ale taky třeba rumunští Slováci, kterým československá vláda původně slíbila usedlosti na Slovensku po Maďarech.

Hledání společné řeči

Sotva se divit, že noví obyvatelé Kaplicka ke kraji jen těžko hledali vztah. Před několika lety se do Kaplice přistěhoval Bernhard Riepl, Rakušan, který už předtím žil nějakou dobu v Českých Budějovicích. Zaujalo ho objevování společných kořenů, o kterých lidé na obou stranách hranice často nemají tušení. Zjistil například, že řada výrazů, které lze dodnes slyšet v lidové mluvě na jihu Čech, se běžně používá i v sousedním Horním Rakousku.

Vysídlení vs. Temelín

Jenže neznalost historie a mentality těch druhých, zvýrazněná předsudky a zkreslenými představami, dodnes komplikuje vzájemné vztahy. Naplno se to projevilo v době sporů o Temelín. Češi vnímali rakouské blokády hranic jako nový útok Vídně na jejich těžce získanou svobodu a suverenitu. Proto se Bernie rozhodl vzájemnému poznání pomoci. Organizuje jazykové kurzy, kde se Češi učí německy a Rakušané česky. Zprostředkovává Čechům kontakty s rakouskými ekologickými aktivisty, domlouvá promítání filmů.

První kniha po 80 letech

Naučil se tak dobře česky, že s českými přáteli překládá knihu vysídleného kaplického rodáka Herberta Sailera o historii města. Díky tomu budou informace o starších dějinách Kaplice vůbec poprvé souhrnně k dispozici v češtině.
Kniha má vyjít příští rok pod záštitou starosty Kaplice pana Pavla Talíře. Lze čekat, že rozpoutá diskusi o problematických událostech společné historie a o rozdílných názorech na ně. Diskusi, která je i bezmála 80 let po podepsání Mnichovské dohody potřebná.

Kompletní fotogalerie a audiozáznam - viz http://www.rozhlas.cz/dvojka/dobravule/_zprava/rakusan-skoro-cechem--1536603



Fukušima dva roky poté


http://vasevec.parlamentnilisty.cz/
18.10.2014 23:46

Také desítky kilometrů kolem havarované jaderné elektrárny ve Fukušimě jsou zamořeny, ale lidé nemají kam odejít. Sledují hru na dekontaminaci. Úřady uhýbají, pravdu se nedozvíte. Děti jsou nemocné. Obyvatelé v duchu tradice sdílí osud s ostatními bez emocí. O to děsivější je hluboce pravdivé svědectví ze současného Japonska, které nabídl dokument Iana Thomase Ashe s názvem odvozeným od fází rakoviny (A2 – B – C). Promítal se na festivalu dokumentárních filmů na České zemědělské univerzitě v Praze – Suchdole. Byla to příležitost k zamyšlení, co by se stalo u nás, kdyby to bouchlo.

„Je tam radioaktivita,“ vysvětlují děti z mateřské školky, lezou po konstrukci a ukazují členitý povrch skluzavky. „Drží se tam v dírkách, nemůžeme se klouzat.“ Nacházíme se asi 60 kilometrů od Fukušimy, dva roky po velikonočním zemětřesení, tsunami a výbuchu jaderné elektrárny. Všude kolem je jaderný spad. Nedá se odstranit, leda shrnout, seškrábat, smést a odvézt. Pozorujeme bagry, jak seřezávají povrchovou vrstvu kontaminované půdy a skladují ji v pytlích za obcí, na hromadách provizorních úložišť vedle zoufalých majitelů dalšího obytného domu.

Hromada je obrovská, přesto je to kapka v moři. Museli by odvézt celé hory, ale kam? Uklízejí se jen ostrůvky, kde lidé bydlí. Čtverec kolem domu je chvíli čistší - než zaprší a zafouká. Po čase se radioaktivita vrací k původním hodnotám.

Hřiště, kde si děti hrají, září jen málo, „je v normě“. Skluzavka byla omyta, ale sedat raději ne. Pozemky za plotem už školce nepatří, jsou netknuté. Zoufalá maminka je obchází s měřákem a ukazuje drasticky vyšší hodnoty, zejména u šachty kanálu, kde se koncentrují splachy. Ve školce dosáhla aspoň toho, že za větru její děti zůstanou v budově, nepůjdou ven s ostatními. Přesto jim lékař našel drobné cysty na štítné žláze, jako u těch ostatních. Jsou to zatím malé cysty kategorie A2. Kdy přerostou do kategorie B a C? „Dřív umřeme,“ říká klidně skupina dvanáctiletých školáků. Už si na to zvykli.

Tohle všechno sledujeme bez dechu v celovečerním dokumentárním filmu „A2 – B – C“, který natočil kousek od Fukušimy americký režisér Ian Thomas Ash. Je to strhující dílo občanské kinematografie. Film vznikl prakticky zadarmo, titulky obsahují hlavně poděkování. Shlédl jsem jej na Fakultě tropického zemědělství České zemědělské univerzity v Praze – Suchdole, kde byl uveden v rámci 4. Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů s tematikou přírodních a zemědělských věd a udržitelného rozvoje Life Sciences Film Festival. V Praze zůstane, škola dostala práva na využití ke vzdělávacím účelům.

Na film navázala debata s japonským obchodníkem Kazuhiko Kobajaši. Ujal se zvláštního poslání. V Tokiu je teď 14 tisíc mladých matek s dětmi, které utekly z Fukušimy a žijí ve velice těžké situaci, nemohou najít práci. Proto obchodník jezdí po Evropě, pořádá přednášky, vybírá dobrovolné vstupné a posílá peníze do Japonska. Sálkem oběhl klobouk, ale většinu diváků tvořili studenti, takže částka, kterou dali dohromady, toho moc nevytrhne.

Jaderná havárie však nešíří jen bídu, pomáhá i kšeftu. Ve filmu dělníci oškrabují střechu špachtlí od radioaktivního prachu. Je to placeno z veřejných peněz. Když se majitelka dozví, co to stojí, vidí, že nová střecha by vyšla levněji. To nepůjde, platila by se jiné firmě.

Vláda peněz dolehla i do kuchyně ve školce. Kuchařka vysvětluje, jak chce odstínit od neviditelného nebezpečí aspoň to jídlo pro drobotinu, proto nakupuje potraviny ze vzdálenějších regionů. Teď ji však úřady začaly nutit, aby koupila místní rýži, ze zdejšího distriktu. Je tu jakýsi kontrakt, musí se podřídit.

Matky si stěžují, pravdu o kontaminaci se nedozvíte, nesmí se měřit u kanálu a na dalších místech, kde předpokládáte vyšší hodnoty. Od údajů se něco odčítá, prý přirozené pozadí. Na samotném konci filmu neudrží strojený klid a rozpláčou se. Probírají bezvýchodnost své situace, není kam jít. Už nejsou schopné držet emoce pod pokličkou. A proč taky? „Musíme se rozzlobit,“ ujišťují se. „Kdy jindy než teď?“

Obchodník Kazuhiko Kobajaši, neskrývá odpor k jaderné energetice. Vidí v ní pokus, jak zatraktivnit průmysl, který vznikl kvůli atomové bombě.

Snaží se mluvit anglicky, ale moc mu to nejde a v sále je málo němčinářů, aby udal jazyk, který se naučil během dvaceti let obchodování v Německu.

Říká, že na konci druhé světové války byla atomová bomba v Japonsku použita zbytečně. Šlo jen o to, aby se vyzkoušela na lidech. Když prý v září 1945 přijel do Nagasaki generál McCarthy, prohlásil, že všichni japonští občané, kteří v Nagasaki při výbuchu atomové pumy zemřeli nebo dosud žijí, jsou „majetkem US“.

Bylo vydáno rozhodnutí, že japonští lékaři se jich nesmí dotknout, nesmí je léčit. Jen američtí lékaři je smějí vyšetřit. A z toho Kobajaši vyvozuje, že to byl jen pokus: neléčili je a neošetřovali, jen je vyšetřovali a data byla poslána do USA. Japonské vládě nebylo povoleno seznámit se s daty. Japonské oběti byly předmětem pokusu.

Lidé byli pobouřeni, a tak president Eisenhower hledal něco, co by prezentovalo jadernou technologii v lepším světle. Tak se přišlo s jadernou energetikou. Proto Kobajaši tvrdí, že jaderné zbraně a jaderné elektrárny jsou totéž.

Je to nepojistitelný obor, pokračuje japonský obchodník. Vláda by měla jasně říct, že v případě havárie nese veškeré náklady, aby je elektrárna nemusela kamuflovat v ceně elektřiny.

Pak se zaměřil na otázku jaderného odpadu. Neexistuje technologie, která by zbavila jaderný odpad jeho radiace. Jenže radioaktivita vydrží statisíce let. Kdo podnese tyto náklady? To je v rozporu s obvyklým tvrzením jaderných energetiků, že jejich elektřina je relativně levná.

A co je podle Kobajašiho to hlavní: Žádná technologie by neměla být uvedena do provozu bez ujištění, že případnou havárii dokážeme zvládnout. Jenže jadernou havárií způsobíme škodu mnoha dalším generacím…

Rozhořčení obyvatel kolem japonské Fukušimy se pochopitelně přeneslo i jinam. Urychlilo také německý odchod od jádra. Není to nic levného. Švédský státní Vattenfal nyní žaluje německou vládu o 6 miliard dolarů, jak vyčísluje utrpěnou škodu v důsledku předčasného uzavření tří jaderných elektráren, které v Německu vlastní.

http://www.world-nuclear-news.org/C-Vattenfall-sues-Germany-over-phase-out-policy-16101401.html

To jsou tedy náklady navíc k likvidaci a dekontaminaci toho, co z elektráren zbyde.

Ale i ten likvidační účet poroste. Českým tiskem prošla zpráva, že pod jadernou elektrárnou Brunsbüttel v severoněmeckém Šlesvicku-Holštýnsku, odstavenou v roce 2011, přibývá silně poškozených sudů se slabým a středně silným radioaktivním odpadem. Ze 355 zkontrolovaných sudů je už 102 silně poškozeno, některé natolik, že z nich vypadává obsah. Sdělilo to zemské ministerstvo životního prostředí v Kielu.

http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/350323-pod-nemeckou-elektrarnou-jsou-derave-sudy-s-jadernym-odpadem.html

Takže drahé to je a drahé to bude. Přesto pořád lepší, než pocit – zamořeno je všechno, utéci není kam…

Zbyněk Fiala



Fukušima, tři roky poté...

09.02.2014
zdroj: http://www.enviweb.cz/clanek/atom/98538/fukusima-tri-roky-pote

Od ničivého zemětřesení v Japonsku a následné havárie v jaderné elektrárně Fukušima uplynuly takřka tři roky, svět už dávno žije jinými problémy a některé vlády světa dál sní svůj sen o jaderné energetice coby nejspolehlivějším a nejekologičtějším zdroji elektřiny.

Následky fukušimské havárie se ale ukazují jako stále vážnější a jejich konečný rozměr nelze odhadnout.

Rok po havárii oznámil japonský úřad pro jadernou bezpečnost, že množství cesia, které uniklo do okolí, se rovná ekvivalentu 158 hirošimských bomb. Ve stejné době odhalila sonda ve druhém poškozeném reaktoru desetkrát větší míru radiace, než jaká se pokládá za smrtelnou.

Velkým problémem je stále únik radioaktivní vody z poškozených nádrží elektrárny. Kolik jí dosud uniklo, není jasné, některé zprávy mluví až o množství 300 tun denně. Arnie Gundersen, který 30 let pracoval jako jaderný inženýr pro řadu firem v oboru, odhaduje, že radiační zamoření světových moří bude následkem Fukušimy 10krát větší ve srovnání s tím, co způsobily všechny zkušební jaderné výbuchy. Mezinárodní tým vědců pomocí počítačové simulace spočítal, že letos na jaře dorazí radioaktivní látky z Fukušimy k břehům USA a Kanady. Ujišťují sice, že jejich koncentrace v moři bude nepatrná a že nepředstavují žádné nebezpečí, vláda USA přesto objednala 14 milionů jodových tablet, určených pro obyvatele východního pobřeží.


Tikající bomba

Američané totiž už delší čas pozorují neobvyklé jevy, které si vysvětlují právě jako následek radioaktivní vlny z Fukušimy. Moře před časem vyplavilo na povrch miliony mrtvých hvězdic a u mnohých mořských ryb byly zaznamenány neobvyklé deformace. Zvýšenou radioaktivitu naměřili i u tuňáků, ulovených u břehů Kalifornie. Potvrzeno je také 71 případů rakoviny u pilotů americké armády, kteří se podíleli ve Fukušimě na záchranných pracích. Samotné Japonsko hlásí prudký nárůst rakoviny štítné žlázy u dětí. Zatímco před katastrofou to byly 1-2 případy na milion jedinců, loni jich zaznamenali lékaři 44.

V říjnu loňského roku oznámil provozovatel elektrárny, firma Tepco, že úroveň radiace v elektrárně stoupla během tří dnů dvacetinásobně a že se situace vymyká kontrole. Premiér Japonska Šinzo Abe požádal svět o pomoc, protože země prý není schopna situaci zvládnout vlastními silami. Šlo o to, že v objektu havarovaného reaktoru se objevily nové trhliny a reálně začalo hrozit jeho zřícení. K tomu se navíc k Japonsku blížil další z obvyklých tajfunů. I tak seriózní noviny jako německé Deutsche Wirtschaftswoche psaly o katastrofě nepředstavitelných rozměrů, pokud by se objekt reaktoru zhroutil. To se nestalo, ale časovaná nálož tiká dál. V reaktoru je totiž kolem 1300 vyhořelých palivových tyčí, které - pokud by se dostaly mimo režim chlazení - by do okolí uvolnily 15tisíckrát víc radioaktivity než hirošimská bomba. V současné době se v moři kolem havarované elektrárny staví obří betonová hráz, která má zabránit úniku radioaktivní vody do oceánu. Bude 780 metrů dlouhá a 30 metrů vysoká, přičemž nad hladinu z ní bude vyčnívat 5 metrů. Hotová má být v březnu. To jsou ale jen urgentní opatření, která mají zabránit další možné katastrofě. Jak naložit s radioaktivními troskami elektrárny a vyčistit její okolí, to je zatím ve hvězdách.


Zamrazené nebezpečí

Japonská vláda přišla nedávno s plánem půdu kolem reaktorů zmrazit, aby radioaktivní vodu nepropouštěla do okolí. Kolem celé elektrárny má vzniknout tři metry silná podzemní hradba zmrzlé půdy. Znamená to položit pod zem mrazicí potrubí a nepřetržitě ho zásobovat obrovským množstvím energie, která bude na mražení potřebná. Něco podobného už zkusili v USA, kde zmrzlou stěnou izolují jaderný odpad. Fukušimská ledová hradba však bude muset být 150krát větší a fungovat nejméně 40 let, upozorňuje Ed Yarmark, který se na americkém projektu podílel.

Po havárii Černobylu říkali zastánci jaderné energie, že nic podobného se už stát nemůže. Zastaralá technologie, sovětský šlendrián, ideologicky motivované tutlání skutečnosti - nic z toho prý pro vyspělé země neplatí. Ani pro Japonsko to neplatilo. Přišlo však něco, co nikdo nečekal, přinejmenším v takové míře. Co bude muset ještě přijít, aby si odpovědní lidé uvědomili, že jaderná energie je hra se životem a smrtí?

AUTOR: Jakub Šiška




Jakub Šiška: Za nový Temelín si připlatíme

20. prosince 2013
http://www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/1295340

Stavba dvou nových reaktorů v Temelíně je sice ještě v nedohlednu, ale cena, kterou za ně daňový poplatník zaplatí, naskakuje jako jackpot v kasinu. Ještě před několika měsíci mluvili politici o tom, že proud z Temelína musí být konkurenceschopný a že nepřipadá v úvahu, aby ho stát dotoval.

Společnost ČEZ jako investor stavby však upozorňoval, že při současných cenách silové elektřiny v Evropě není investice za 200 až 300 miliard korun rentabilní a bez státní garance se neobejde. Hranice rentability měla být dána výkupní cenou kolem 75 eur za Megawatthodinu. Jak je to doopravdy, se nedávno ukázalo ve Velké Británii. Tamní vláda uzavřela s francouzskou společností EDF smlouvu, podle níž bude garantovat výkupní cenu jedné megawatthodiny z nově plánované jaderné elektrárny Hickley Point na úrovni 100 Eur + inflace po dobu 35 let. Současná tržní cena elektřiny je zhruba poloviční. Jak zjistily Hospodářské noviny, britského vzoru se chytlo české ministerstvo průmyslu a obchodu, které už chystá podobou garanci pro nový Temelín. Rozdíl, o který by byla aktuální tržní cena elektřiny nižší, než garantovaných 100 eur, by stát ČEZU doplatil. Teoreticky by to mohlo být při plném výkonu až 35 miliard korun ročně.

Britští ekonomové kroutí nad rozhodnutím své vlády hlavou, např. analytická společnost Liberum Capital ji hodnotí jako naprosto nevýhodnou. Za stejné peníze by prý bylo možné postavit plynové elektrárny s devítinásobným výkonem. Vláda v Londýně si však dala za cíl uzavřít do roku 2050 všechny energetické zdroje, produkující CO2, takže vedle obnovitelných zdrojů ji už zbývá jen jádro. Jako ostrovní stát je navíc Británie značně závislá na domácích zdrojích energie.

Česko patří naproti tomu k největším evropským vývozcům elektřiny, loni činilo saldo mezi vývozem a dovozem zhruba jednu pětinu. V absolutním objemu exportujeme zhruba 1,5 násobek roční produkce stávajícího Temelína. Ani po plánovaném odstavení některých uhelných elektráren nedostatek elektřiny nehrozí, jak uvádí např. studie firmy Candole Partners. Problematický je i předpoklad budoucího růstu poptávky po elektřině.

V Evropě se díky rozvoji solárních systémů pro maloodběratele, které dokáží vyrobený proud akumulovat, rychle rozmáhá energetické samozásobitelství. Jde o nový trend, který ještě statistika nedokázala zcela podchytit. V Německu se odhaduje, že samozásobení elektřinou dosahuje v současnosti asi 10% a každoročně o několik procent posílí. To povede k dalšímu poklesu cen silové elektřiny, stejně tak jako narůstající podíl obnovitelných zdrojů. Je tedy dost možné, že ani nyní uvažovaných 100 Eur za megawatthodinu nebude pro rentabilitu nového Temelína stačit.

Autor: Jakub Šiška





Nad jednou mapou Evropy

6.12.2013 - Deník Referendum Domov

Stále častěji se objevuje názor, že podpora obnovitelných zdrojů může za to, že na nic nejsou peníze. Podle údajů publikovaných v odborném časopise Wind directions je na tom ale ČR v hodnocení přístupu k obnovitelným zdrojům v Evropě nejhůře.



Do obnovitelných zdrojů se před kamerami televizí soukromých i veřejnoprávních dnes opírá kde kdo. Ministr zdravotnictví zapláče, že není na nemocnice a ani na léky a léčení dlouhodobě nemocných, protože se uskutečnil „solární tunel“. Hornický odborář z Ostravska dští oheň a síru - „kvůli podpoře obnovitelných zdrojů energie nejsou peníze na tvorbu nových pracovních míst“.

Nad těmi obnovitelnými zdroji a „solárními tunely“ pak opakovaně zapláče předák zastupující handicapované spoluobčany, chudý důchodce i renomovaný ekonom… V televizi následně vystoupí s jímavým proslovem na téma dopadů solárního boomu na rodinný rozpočet matka samoživitelka.

Odstupující ministr průmyslu a obchodu (a ten tomu přeci opravdu již musí rozumět!) pak nade vše jasně deklaruje svoji víru v prolomení hnědouhelných limitů a zejména pak svoji (opět) nezlomnou víru v Putinovo Rusko, odkud k nám prý příště doveze ještě více uranu, plynu a ropy – a bude nám opět dobře, jako za socíku….

A pokud nám třeba na ropu, plyn a uranové tyče z Ruska již nezbude? Je přeci jasné proč – podpora obnovitelných zdrojů všechno spolkla a to je ta pravá příčina naší současné bídy! Největší ekonom a klimatolog všech dob a bývalý prezident se k tak jasné a zřejmé věci nakonec vlastně ani nemusí vyjadřovat…

Podtrženo a sečteno: Peníze nikde nejsou a zřejmě již ani nebudou, propadáme se do bídy a to všechno vlastně kvůli těm příšerným obnovitelným zdrojům(!). Ví to dnes u nás i malé dítě a jako mantru nám to opakuje tzv. pravice i tzv. levice a taky televize (tudíž to tedy opravdu asi musí být pravda...).

V návaznosti na uvedené („Stokrát opakovaná lež se opravdu stává pravdou,“ jak kdysi pravil ministr propagandy Goebbels nebo „Věřím jen těm statistikám, které si sám zfalšuji,“ jak řekl soudruh Stalin) se mně nedávno dostala do rukou mapka Evropy publikovaná v listopadovém čísle odborného časopisu Wind directions, přibližující vztah jednotlivých zemí a jejich legislativ a politických reprezentací k podpoře čistých, bezemisních a domácích zdrojů energie.

Tato mapka byla vytvořena jako stručný přehled pro blížící se jednání o dalším směřování evropské energetické a klimatické politiky. Tato jednání se budou konat v Bruselu již v březnu příštího roku.

Z mapky jsem se například dozvěděl, že takové Rakousko, Belgie a Dánsko jednoznačně podporují obnovitelné zdroje a také nové limity snižování emisí skleníkových plynů. Na čele tabulky je dále třeba také Portugalsko, následované jadernou velmocí Francií (světe div se) a pak až v hodnocení přístupu k obnovitelným zdrojům energie následují tradiční bašty čisté a ekologické energetiky, jakými jsou Německo, Lucembursko anebo Švédsko.

Po těchto státech následují země evropské osmadvacítky takříkajíc vlažné a nerozhodné – patří sem třeba státy Pobaltí anebo také Finsko a Řecko a země, kde na vládní úrovni panuje rozdělení v této věci - Holandsko a Itálie. Chorvatsko, Slovinsko a Kypr pak prý momentálně nemají oficiální stanoviska.

Více méně negativně se k obnovitelným zdrojům a snižování emisí skleníkových plynů vymezují tradiční a i nadále věrní vazalové ruských plynovodů a ropovodů, jakými jsou Bulharsko, Maďarsko, Rumunsko a Slovensko a samozřejmě také „hornické“ Polsko.

Mapku a tabulku na místě předposledním uzavírá Velká Británie – tradiční a na zdroje bohatá bašta těžby podmořských zásob zemního plynu, ropy a kdysi i rozvoje jaderné energetiky. Na místě posledním je pak (jak jinak, v Evropě už nás znají a vedeme tam dlouhodobě tabulky v korupci, spotřebě drog i spotřebě alkoholu) na energetické suroviny a zdroje spíše chudá Česká republika.

Naše milovaná země, o níž se z turistických průvodců běžně dočteme, že v ní vládne mafie, a jejíž politická reprezentace je rozhodnuta (za co asi?) vrazit ekologicky uvědomělé Evropě dýku do zad a rozhodně a jednoznačně tak prohloubit naši závislost na importu ruské ropy, zemního plynu a uranu.

Dalším krokem směrem k centralizované a špinavé energetice je pak Rusnokem již naplánované prolomení těžebních limitů na Mostecku a rozšiřování jeho spalování v elektrárnách i teplárnách.

Tak mě při pohledu na tu mapku evropské osmadvacítky napadlo, že v řadě zemí, které nás a naše „volené reprezentanty“ v podpoře čisté energetiky předstihují, se žije překvapivě lépe než u nás a že některé země, které podporují zelenou energetiku, jsou na tom dokonce statisticky mnohem lépe v příjmech na obyvatele, v podpoře zaměstnanosti, v podpoře zdravotnictví, školství , kultury…atd.

Dokonce mě při pohledu na tu mapku zemí, které vesměs podporují ekologickou energetiku více než Česká republika, napadla i další kacířská myšlenka, totiž že za bídu, v níž se potácí ČR hospodářsky, politicky, sociálně, možná nemohou ty obnovitelné zdroje energie a že za ní dokonce nemůže ani ten „solární boom“.

Za tento u nás ojedinělý názor se samozřejmě velmi omlouvám uvědomělým ministrům, odborovým předákům, uniím postižených občanů, důchodcům i matkám samoživitelkám a samozřejmě také pracovníkům České televize...

Roman Juriga



Nepřihlížet nečinně zkáze!

3.12.2013 - Českobudějovický deník

Pod tímto titulkem napsal linecký deník OÖN o cenách uznání, která Česko-rakouské protijaderné sdružení Společně za slunce a svobodu udělilo k 35 letům výročí referenda proti uvedení rakouské jaderné elektrárny Zwentendorf do provozu Cenu Slunce a svoboda 2013 dvěma občanským sdružením – Spolku pro udržování kultury a krajiny v Pohoří a Bucherskému domovskému spolku – zastoupeným manželi Josefem a Marií Müllederovými a Erichem Altmannem. Dále tuto cenu udělilo starostovi západočeských Maňovic Miroslavu Panuškovi.

Miroslav Panuška je starostou Maňovic v západních Čechách, jedné z deseti obcí přicházejících v úvahu pro konečné úložiště jaderného odpadu, čímž jí podle listu hrozí zánik. „Už léta se malá obec brání a svým odporem nutí úřady, aby svůj záměr přehodnotily," odůvodnil předseda sdružení Bernhard Riepl udělení ceny. „Přes velkorysé finanční nabídky se nechtějí nechat ,koupit´" Na příští léto chystají Maňovice opět protestní pochod.

Erich Altmann a Maria a Josef Müllederovi z Engerwitzdorfu, narození v Pohoří v Novohradských horách, byli oceněni v zastoupení svých spolků, které se zasazují o kulturní dědictví bývalého Pohoří, pokračuje list. Vesnička byla při stavbě železné opony stržena. Laureáti ocenění léta bojují za znovuvybudování zříceného kostela a pořádají různé kulturní akce.

Uznání spolek uděloval už poosmé. „Ocenění mají společné to, že se na obou stranách hranice zasazují proti ohrožení historického sídla zánikem," řekl Bernhard Riepl. Dodává, že smyslem této ceny je také setkávání lidí z Čech a z Rakouska.

Cena je dotována akciemi firem provozujících větrné elektrárny a věcnými cenami v hodnotě kolem tisíce eur. Laureáti také získávají na rok k dispozici 35 vybraných knih o ekologii, kultuře a historii společného středoevropského prostoru. Jejich seznam je na http://sonneundfreiheit.eu/literatur.html. Spolek „Spolu za slunce a svobodu" je součástí hornorakouské Protiatomové ofenzívy.

Na snímku jsou zleva Miroslav Panuška, Müllederovi a Erich Altmann. (www.slunceasvoboda.eu) Čtěte více na: http://ceskobudejovicky.denik.cz/z-regionu/ukradli-nam-bavori-smrk-pro-vatikan-20131203.html

Autor: Vladimír Majer

Čtěte více na: http://ceskobudejovicky.denik.cz/z-regionu/ukradli-nam-bavori-smrk-pro-vatikan-20131203.html

Sdružení Sonne + Freiheit udělovalo ceny při příležitosti výročí referenda o jaderné elektrárně

27. 11. 2013 - KAPLICE [Econnect/Sdružení Sonne+Freiheit]

Česko-rakouský protijaderný spolek „Společně za slunce a svobodu“ mohl také letos, tradičně v měsíci listopadu, předat cenu uznání za příkladnou přeshraniční práci v oblasti životního prostředí a kultury. Byly vyznamenány iniciativy z Rakouska a České republiky. Hlavní cenu tvoří akcie firem WEB a Windkraft Simonsfeld, které provozují hlavně větrné elektrárny.

Součástí ocenění jsou dále věcné ceny v hodnotě přibližně 1 000 € (solární radiolampy a poukázky z investičních projektů v oblasti obnovitelných zdrojů energie, které byly iniciovány organizací Energiestammtisch z Waldviertelu). Cena je financována především příjmy z jazykových kurzů, které spolek každoročně pořádá za podpory učitelů, vyučujících dobrovolně bez nároku na honorář. Kurzy se konají vždy v srpnu ve Věžovaté Pláni, jež je první členskou obcí mezinárodního spolku na ochranu klimatu Klimabündnis v České republice.

Letošní nositele ceny spojuje fakt, že se ve své zemi zasazují o záchranu historicky osídleného místa, jehož existence je, byť ze zcela rozdílných důvodů, ohrožena.

Český laureát pan starosta Miroslav Panuška stojí v čele jedné z téměř deseti českých obcí, jejichž území byla vytipována jako možná úložiště jaderného odpadu. Pokud by byla jeho obec vybrána, zmizí z povrchu zemského. Malá západočeská obec Maňovice se již léta proti takovému osudu brání a svým houževnatým odporem (např. obecním referendem, ve kterém při 98% účasti vyslovili obyvatelé 100% nesouhlas s úložištěm, protestními pochody…), nutí úředníky státní správy, aby brali v potaz vůli občanů a aby se do hloubky zabývali problematikou jaderné energie. Obec dala jasně najevo, že se nedá uplatit ani velkorysou nabídkou na finanční kompenzace.

Rakouští laureáti Erich Altmann (Stadlberg u Karelstiftu), stejně jako Maria a Josef Mülleder (Engerwitzdorf, narození na území obce Pohoří / Buchers), převzali cenu jakožto zástupci svých spolků, které se zasazují o zachování cenného kulturního dědictví bývalé české obce Pohoří/Buchers. Důležitou roli v jejich úsilí hraje práce s historickými dokumenty (kroniky, paměti) a společenská setkání v nedalekém rakouském Stadlbergu. Členové oceněných spolků již léta mimo jiné usilují o obnovu zříceného kostela v Pohoří a za tímto účelem zde organizují kulturní akce na velmi vysoké úrovni.

V obou případech se ocenění zasazují o záchranu domova, ohroženého tendencemi, které lze označit za totalitní. V prvním případě skladem vyhořelého jaderného paliva, ve druhém pak poválečnými událostmi. Za účelem zdůraznění přeshraničního aspektu poskytne spolek Slunce a svoboda nositelům ceny z obou zemí na dobu jednoho roku 35 vybraných knih, které by měly umožnit současným i bývalým obyvatelům v okolí Maňovic a Pohoří dovědět se více o sobě navzájem ve svých rodných jazycích. Počet knih nebyl zvolen náhodně. Má připomenout jeden z demokratických milníků v dějinách Rakouska, neboť právě před 35 lety proběhlo úspěšné lidové hlasování proti uvedení jaderné elektrárny Zwentendorf do provozu. Letošní udělení ceny se konalo symbolicky dne 17. listopadu, kdy slaví Česká republika státní svátek. V tento den roku 1989 se s konečnou platností rozpadl tehdejší komunistický režim a 17. listopad se tak pro Čechy stal historickým milníkem na jejich cestě k demokracii.


Jaderné sny a realita

14.11.2013 - Deník Referendum Domov

Původní optimismus provázející rozvoj jaderné energie naráží čím dál více na neuspokojivou realitu. Nejenom, že se zvyšují přímé náklady na výstavbu nových reaktorů v Evropě, rostou i externí náklady výroby elektřiny a jejich energetická návratnost.


V předpovědích Mezinárodní agentury pro atomovou energii z roku 1974 pro rok 2000 se objevuje předpokládaný instalovaný výkon jaderných elektráren 4500 GW, realita je ale úplně jiná – v roce 2000 bylo ve skutečnosti celková instalovaná kapacita pouhých 349 GW, předpoklad byl tedy splněn na pouhých 7,8 %.

V roce 1954 vykreslil Lewis Strauss, zplnomocněnec amerického atomového úřadu, před vědeckými žurnalisty růžovou budoucnost jaderné energetiky: „Budou překonány všechny nemoci, rozluštěna hádanka stárnutí, lidé budou cestovat vzduchem velikou rychlostí přes oceány a hlad bude znám jenom z historie.“

Končil proslulými slovy: „Naše děti si budou užívat domy s elektrickou energií, která bude tak levná, že se ji nevyplatí ani měřit“. Možná si někteří něco podobného myslí i dnes.

Chválou na jadernou energii nešetřili ani velcí němečtí filosofové minulého století, Karl Jaspers a Ernst Bloch. V roce 1958 říká Jaspers: „Šance je obrovská: když zmizí jaderná bomba přinese atomová energie novou dobu práce a hospodářství … , pakliže atom nepřinese zkázu postaví existenci na novém základě“ a rok po něm Bloch ve svém Prinzip Hoffnung: „z pouští se stanou úrodné zahrady, z ledu rozkvete jaro. Několik stovek kilogramů uranu nebo thoria postačí, aby zmizela Sahara a poušť Gobi; Sibiř, severní Kanadu, Grónsko a Antarktidu přemění na Rivieru“.

Realita je ovšem zcela jiná. Nejenom, že přímé náklady na výstavbu nových reaktorů EPR v Evropě dosáhly téměř trojnásobku původního rozpočtu, spolu s prodloužením plánovaného uvedení do provozu o nejméně šest let; rostou i externí náklady výroby elektřiny v jaderných elektrárnách a jejich energetická návratnost, i těžbou stále chudší uranové rudy.

Ekonomické problémy a nekonkurenceschopnost jaderně produkovaného proudu přiznala i anglická vláda, která chce pro proud z plánovaných nových jaderných elektráren zavést garantované výkupní ceny. Kdyby někdo chtěl srovnávat pevnou výkupní cenu z jaderných elektráren s pevnou výkupní cenou obnovitelných energií podle zákona na jejich podporu, měl by si uvědomit několik rozdílů: předně je třeba podporovat nové a vznikající.

Jaderné elektrárny se ale provozují již šedesát let, a proto je dotace na „rozjezd technologie“ a na podporu zavádění na trh sporná. Jaderné elektrárny přinášejí svým provozovatelům obrovské příjmy, zhruba denně jeden milion euro/instalovanou GW. Podpora zavádění na trh je běžně uplatňována u nových výrobků, v současné době se v některých zemích dotuje koupě elektromobilu.

Další rozdíl mezi podporou obnovitelné a jaderné energetiky představuje objem stávajících dotací. Podle německého Fóra pro ekologické a sociální tržní hospodářství připadlo na dotaci a podporu jaderné energie v SRN v letech 1970 až 2010 téměř 3,2 krát více prostředků než na obnovitelné zdroje (včetně doplatku na minimální výkupní cenu podle EEG).

V neděli 3. listopadu tohoto roku oznámil generální sekretář japonských liberálních demokratů Shigeru Ishiba, že se obyvatelé Fukušimy nebudou moci nikdy vrátit do svých domovů. Ve Fukušimě bylo rovněž vyšetřeno 4 000 dětí nezávislými lékaři z Austrálie, Německa a Japonska, u 40 % z nich byly diagnostikovány změny na štítné žláze a je vysoká pravděpodobnost fatálních onemocnění v budoucnu.

Poslanec Taro Yamamoto předal císaři Akihitovi protestní dopis, kterým císaře informuje o situaci ozářených dětí. Tím prolomil dlouholeté tabu, které v Japonsku platí; japonský císař plní pouze reprezentativní roli.

Koncem tohoto léta uvedl protijaderný expert a aktivista Harvey Wassermann, že přichází pro lidstvo nejbezpečnější chvíle od kubánské krize, kdy hrozila vypuknout světová jaderná válka. Této chvíli jsme se přiblížili. V těchto dnech začaly první kroky k odstranění vyhořeného paliva z jednotky číslo čtyři.

Je třeba odstranit více než 1 300 použitých palivových článků. Články se nalézají ve výšce třiceti metrů v budově poškozené výbuchem, která je navíc ohrožena podmáčenou půdou v okolí a dalšími možnými vlivy - zemětřesením, tsunami nebo tornádem. 400 tun jaderného paliva z této nádrže by mohlo rozptýlit 15 000 krát více radioaktivity, než která byla uvolněna v Hirošimě.

Začíná rozsáhlá operace, která bude patrně trvat celý rok. Podle experta a někdejšího člena amerického Ministerstva energetiky Roberta Alvareze je v tomto materiálu, 85 krát více radioaktivního cesia, než bylo uvolněno při havárii v Černobylu. V celém Japonsku se nadále nacházejí radioaktivní místa a zvyšují se počty poškozené štítné žlázy u dětí, které žijí v blízkosti takových míst.

Provozovatel elektrárny TEPCO vypouští tuny radioaktivní vody do oceánu. U břehů Kalifornie byl uloven tuňák, který byl kontaminován radioaktivními zplodinami z fukušimských reaktorů. Voda, kterou provozovatel chladí roztavená jádra havarovaných reaktorů současně podmáčí základy reaktorových budov.

Množství radioaktivní vody je dnes shromážděno asi v tisíci velikých nádobách, které byly postaveny v okolí. Z některých voda uniká. Při dalším zemětřesení mohou být zcela poškozeny a veliké množství radioaktivního materiálu se dostane do Pacifiku.

Ve vzdálenosti jen padesáti metrů od reaktoru číslo čtyři je dalších 6 000 palivových článků, z nichž některé obsahují plutonium. Nádrž, kde jsou umístěny, nemá žádnou ochranou obálku. V okolí dalších reaktorů fukušimských elektráren je umístěno více než 11 000 svazků palivových článků.

Použité palivové články musí být stále pod vodou, protože jejich povrch je kryt slitinou s vysokým obsahem zirkonia, které se za vysokých teplot na vzduchu samo vznítí a hoří za vysoké teploty. Požár by se mohl rozšířit na veškerý jaderný materiál. Každý nechráněný palivový článek vyzařuje vysokou dávku záření, které by mohlo opodál stojícího zabít v několika minutách. Požár by přinutil veškerý personál uprchnout.

Podle Arnie Gundersena, jaderného inženýra s čtyřicetiletou praxí v let v průmyslu, pro nějž vyráběl palivové tyče, jsou tyče v jednotce čtyři poškozené. Kamery ukázaly znepokojivé množství trosek v nádrži s palivem, která sama o sobě je poškozena. Dále říká, že technické a vědecké překážky při odstraňování palivových tyčí jsou veliké.

Celá operace se musí zdařit se 100% spolehlivostí; kdyby se stala nehoda a tyče by byly vystaveny vzduchu, pak se uvolní množství radioaktivity do atmosféry. Vzhledem k obrovskému množství radioaktivity by radioaktivní mrak ohrozil zdraví a bezpečnost nás všech. Bývalý japonský velvyslanec Mitsuhei Murata říká uvolnění veškeré radiace z Fukušimy „by zničilo světové životní prostředí a naši civilizaci. Je to otázka přežití člověka."

Podle Sebastiana Pflugbeila, německého fyzika, bojovníka za lidské práva a předsedy Společnosti pro ochranu před zářením, je situace ve Fukušimě velmi dramatická. Nebezpečí, které v sobě skrývají staré palivové články je extrémní – na tom se shodují všichni experti.

Kdyby došlo k nejhoršímu, tak by musela evakuovat obrovská území a postižena by byla celá severní polokoule, protože proudění na severní a jižní polokouli jsou do určité míry od sebe oddělena. Po katastrofě v Černobylu v některých evropských zemích politici a jaderní odborníci mlčeli a pokoušeli se celou záležitost zatajit, zatímco v jiných ubezpečovali občany, že se nemusí obávat žádných škod na zdraví.

Stalo se však něco jiného: narodilo se více poškozených dětí, stoupla kojenecká úmrtnost, bylo více Downova syndromu a více leukemie u dětí. Další následky byly ale ještě dramatičtější: v západní Evropě, v černobylském regionu a v jižních státech bývalého Sovětského Svazu se nenarodil asi jeden milion dívek.

Počet obětí černobylské katastrofy se v Evropě prokazatelně pohybuje ve stovkách tisíc. Mnoho hovoří pro to, že obdobnou situaci po havárii ve Fukušimě zažijeme ještě jednou. K tomu navíc přistupuje kontaminace Pacifiku v rámci potravních řetězců, které hrají důležitou roli v lidské výživě. Postižen by byl celý Pacifik a všichni co jsou závislí na obživě z něj.

Jaká je situace na opačné straně energetického paradigmatu? V těchto dnech dosáhla nejvýchodnější rakouská spolková země, Burgenland, 100% zásobování elektřinou z domácích obnovitelných zdrojů. Koncem tohoto roku se stane exportérem obnovitelně vyrobené elektřiny.

V rozhovoru pro někdejší Literární noviny, se nechal tehdejší ministr průmyslu a obchodu, Martin Pecina slyšet, když jsem prezentoval některé pilotní evropské 100% projekty, že se jedná jen o takové „hračky“. V Burgenlandu si s obnovitelnou elektřinou dnes hraje přes 277 tisíc lidí.

Milan Smrž


Demokratizace energetického sektoru

31. 10. 2013 - Tomislav Tkalec/Bernhard Riepl, Slunce a svoboda

Ve Slovinsku v letech 2009 a 2010 proběhla diskuse o energetické budoucnosti země. Měl být přijat nový národní energetický program (NEP), ale diskuse brzy utichla, odborné zkušenosti a návrhy NEP putovaly do šuplíku, výstavba TES 6 byla vynucena veškerými možnými prostředky, klíčové posty v oblasti energetiky se pak rozdělily podle politických linií.

Autoři potopeného NEP poznamenávají, že energetika se dnes nachází na zlomovém bodě. Slovinsko je energeticky velmi náročné: v roce 2008 byla energetická náročnost a spotřeba energie na jednotku produkce až o 54 procent vyšší, než je průměr 27 členských států EU. Zvyšuje se spotřeba energie, zejména elektřiny, oddělení hospodářského růstu a růstu spotřeby energie jsme ještě nedosáhli. V současné době je asi třetina elektřiny vyrobena z uhlí. Negativní vlivy spalování fosilních paliv na lidské zdraví jsou stále zřetelnější a (ne) přímo prokazatelné. Uhlí je rovněž nejvíce klimatu nepřátelský zdroj energie a varování o nutnosti snižování emisí CO2 kvůli klimatickým změnám nebylo nikdy tak jasné. Jaderná energie se na globální úrovni ukázala být spíše noční můrou v podobě katastrofických nehod než zachráncem. Různí se názory na využívání jaderné energie, ale faktem je, že nikdo nemůže zaručit stoprocentní bezpečnost jaderných elektráren. Řešení pro dlouhodobé ukládání radioaktivního odpadu není. Navzdory tomu se prodlužuje životnost jaderné elektrárny o 20 let, v přípravě je rovněž stavba druhého reaktoru. Veškerou ropu a plyn dovážíme, cenu nemůžeme nijak ovlivnit. Slovinsko v roce 2011 dovezlo 48 procent energie, což znamená, že významné finanční zdroje odtékají ze země. Vyhlídky do budoucna zhoršují změny na mezinárodní úrovni - očekávané vysoké náklady na energie a očekávané zvýšení závislosti na dovozech vyostřují problematiku strategických dodávek energie.

Místo reagování na uvedené výzvy energetického sektoru, zní recept nejsilnějších hráčů takto: potřebujeme více energie, a tudíž musíme spálit více uhlí a dovézt více uranu, ropy a zemního plynu. Energetický sektor setrvává na nastolené cestě, a to i přesto, že je nyní zcela jasné, že není správná. Většina to všechno mlčky sleduje a dopouští, aby nám několik vzájemně propojených hráčů ovlivňovalo odvětví, na kterém závisí kvalita našeho života. Nyní se stát stará především o to, aby mohl zajistit dostatečné množství (elektrické) energie pro velké společnosti. Proto se zaměřuje na výstavbu velkých objektů, jako je TES 6 nebo NEK 2. O tom, kdo převezme a zaplatí škody na životním prostředí, zdravotní problémy obyvatelstva, riziko nehod a všechny ostatních náklady, se nahlas nemluví. Tyto projekty jsou financovány z peněz státních firem, z bankovních úvěrů, které jsou financovány z veřejných prostředků a záruk poskytovaných vládou. Jestliže by stát veřejné finance soustředil do takového projektu, ve kterém by si sám vyráběl elektřinu a teplo z místně dostupných obnovitelných zdrojů energie, prospěch by měl každý z nás. Avšak to není v zájmu hráčů v energetickém sektoru.

Energetická politika není věc, která by zajímala většinu občanů, alespoň dokud je v zásuvce k dispozici elektřina a cena na vyúčtování příliš neroste. Avšak energie je základem pro náš život a fungování celé společnosti. Odvětví energetiky nám zajišťuje dostatečně vytápěné bydlení, osvětlení, potraviny, komunikaci, fungování spotřební elektroniky, mobilitu, možnost pracovat. Ve Slovinsku jsme pomocí protestů ukázali, že si občané stále více začínají uvědomovat svou aktivní roli v řízení společnosti. Stejně tak jako požadujeme obnovení demokratického systému a právního státu, měli bychom požadovat významné změny v odvětví energetiky. Musíme se rozhodnout, jestli přenecháme svoji energetickou budoucnost velkým společnostem, na nichž budeme zcela energeticky závislí, nebo jestli začneme s demokratizací energetického sektoru a s umožněním změn v mikroúrovňovém zavádění konceptu decentralizované výroby energie.

To je důvod, proč potřebujeme jinou vizi. Udržitelná energetická politika musí vycházet z vize nízkouhlíkové společnosti. Klíčovými strategickými cíli této politiky jsou ekonomické a efektivní využívání energie, větší podíl obnovitelných zdrojů energie a přechod na inteligentní energetické sítě. O všech těchto prvcích je třeba přemýšlet globálně a komplexně, protože každý je nedílnou součástí celku. Infrastruktura a odpovídající životní prostředí, zemědělství, doprava, průmysl, služby - to je všezahrnující spektrum činností a u všech by se mělo začít pracovat na snížení spotřeby energie. Ta je v takzvaných rozvinutých zemích několikanásobně vyšší než v rozvojových zemích, což musíme, už vzhledem k historické odpovědnosti změnit a vyrovnat. Prvním důležitým krokem by proto mělo být hospodárné a efektivní využití energie. To však neznamená, že kvůli tomu musíme snížit naši životní úroveň, ale abychom racionálněji využívali energii. Každé euro investované do energetické účinnosti se několikanásobně vrátí. Zároveň to znamená menší potřebu nových nákladných projektů infrastruktur pro výrobu energie, protože jí vyrobíme méně.

Budovy ve Slovinsku jsou energeticky náročné. Vzhledem k tomu, že na vytápění prostor vynakládáme více než 60 procent z celkové spotřeby energie v domácnostech, mají opatření energetické sanace budov velký efekt. Měly by být rovněž zajištěny vysoké standardy pro nové budovy, které by měly být domy "s téměř nulovou spotřebou energie", pasivní, nebo domy s plusovou energetickou bilancí. Investice do této oblasti by znamenaly snížení spotřeby energie a zároveň by podpořily stavební sektor.

Důležitou součástí jsou obnovitelné zdroje energie. Jedná se většinou o malé a rozptýlené kapacity, jejichž rozšíření je v oblasti elektrické energie podmíněno změnou současných přenosových a distribučních sítí. Decentralizace výroby energie znamená, že si každý může vyrobit potřebnou energii. Pokud jde o vytápění, tato situace již v mnoha domácnostech nastala, u elektřiny je v současné době příliš mnoho překážek. Toto pojetí vývoje s sebou přináší ještě další věc - protože současný spotřebitel energie se stává zároveň výrobcem, mohl by se tento proces také nazývat delegování a demokratizace. Demokratizace se dotýká všech částí života občanů. Tím, že někdo vyrábí energii a již není závislý na poskytovateli, který mu vnucuje své vlastní podmínky, získává kontrolu nad hlavní částí svého života, zároveň i (mnohem) důležitější roli v energetickém systému a také v energeticko-politické aréně, kde se rozhoduje. Mnoho místních společností ve světě a také některé země ukazují, že v energetické oblasti je možná i jiná cesta. Je čas, abychom si také u nás uvědomili, že nejsme jen ovce, které se nechají poslušně vést (energetickým) pastýřem, který myslí více na zisk, než na kvalitu našeho života, naše zdraví nebo životní prostředí.

Tomislav Tkalec, Focus ,Sdružení pro udržitelný rozvoj, www.focus.si

překlad: www.slunceasvoboda.eu


Jakub Šiška: Jádro spolkne v Evropě víc podpor než obnovitelné zdroje

18.10.2013

Uvnitř bruselské byrokracie se občas stane, že pečliví úředníci objeví mezi hromadami zpráv a hlášení něco, co se jejich šéfovi vůbec nelíbí. Právě to se nedávno přihodilo na Generálním ředitelství Evropské komise pro energetiku. Vedoucí tohoto útvaru, eurokomisař Günther Oettinger, měl příští týden zveřejnit zprávu o subvencích, jimiž se jednotlivé země snaží zajistit spolehlivé zásobování elektřinou.

Součástí měl být i návrh opatření, jak by bylo možné zefektivnit podporu solárních, větrných a vodních zařízení. Tyto podpory jsou podle dlouhodobého názoru komisaře Oettingera přemrštěné a neúměrně zatěžují spotřebitele elektřiny. Jeho úředníci však zjistili, že v roce 2011 dosáhla celková výše podpor jaderným a fosilním elektrárnám v 27 evropských státech dvojnásobku toho, co dostaly obnovitelné zdroje. Konkrétně ve prospěch obnovitelných zdrojů šlo 30 miliard eur, jaderného průmyslu 35 miliard a fosilních elektráren 26 miliard eur. Do nákladů jaderných elektráren přitom nebylo započítáno povinné pojištění pro případ havárie. Když to komisař Oettinger zjistil, nechal nepohodlné údaje ze zprávy jednoduše vyškrtnout. Úředníci je však předali novinářům ze Süddeutsche Zeitung a ti je ochotně publikovali. Oettinger nyní zapírá, že by jakékoli údaje cenzuroval.

Podle řady expertů však nejsou čísla o miliardových podporách pro jaderný průmysl nic překvapivého, pouze o nich zastánci jaderné energetiky taktně mlčí. Jde hlavně o peníze na výzkum a vývoj jaderných zařízení, ukládání vyhořelého jaderného paliva a likvidaci vysloužilých jaderných elektráren. Řešení posledně dvou jmenovaných problémů je přitom stále v nedohlednu. Německé odhady mluví o tom, že náklady na bezpečné zajištění odstavené jaderné elektrárny budou zhruba stejně velké, jaké si vyžádala její výstavba.

Provozovatelé jaderných zdrojů však v poslední době přicházejí i s požadavkem na garance výkupních cen, které platí pro obnovitelné zdroje. Konkrétně jde o zvažovanou výstavbu jaderné elektrárny Hickley Point ve Velké Británii, kde investor podmiňuje zahájení výstavby garancí minimální výkupní ceny ze strany britské vlády. Podle neoficiálních zpráv žádá 100 liber za MGW, což je dvojnásobek současné velkoobchodní ceny, po dobu 35 let. Vláda ovšem v souladu s doporučením mnoha ekonomů na takový požadavek odmítá přistoupit, takže je pravděpodobné, že z celého projektu sejde. Něco podobného se odehrává i v České republice, kde společnost ČEZ žádá po státu, aby jí garantoval výkupní cenu elektřiny z plánovaných nových bloků v Temelíně. Čeští politici, jinak jedni z nejhorlivějších propagátorů jádra v Evropě, naštěstí také říkají ne. Jednou tak možná i oni nahlédnou, že údajně levná jaderná energie vychází v konečném součtu pěkně draho.

Autor: Jakub Šiška



Jádro jako placebo řešení globálních klimatických změn

23. 9. 2013
ihned.cz

Pro jadernou energetiku představují v budoucnu podstatné riziko samotné důsledky změn podnebí. V roce 2006 zasáhla vlna veder celou Evropu. Vzhledem k úbytku vody pro chlazení byly postiženy především velké centralizované zdroje energie, kam patří také jaderné elektrárny.

Jaderné elektrárny jsou účelově označovány jako čisté bezemisní zdroje, které se mají stát nástrojem k řešení problému klimatických změn. Nezaslouženě. Je sice pravda, že samotné reaktory nevypouštějí emise oxidu uhličitého, ale celý jaderný palivový cyklus ano. Další problém spočívá v omezených možnostech jaderné energetiky.

Stav světové ekonomiky i bezpečnostní situace v zemích třetího světa neumožňují obnovení masivních investičních programů do atomového odvětví tak, aby dokázaly zastavit celkový ústup celého odvětví ze scény. Podíl jaderných elektráren na celosvětové výrobě elektřiny poklesl ze svého maxima, což bylo 17 % v roce 1993, na pouhých 10 % v roce 2012 a dál klesá. Podíváme-li se na všechny formy energie, je příspěvek jádra naprosto mizivý – 2 až 3 procenta. Aby jaderné reaktory přispěly alespoň v řádu jednotek procent na snížení dnešních emisí skleníkových plynů, muselo by být podle scénářů Mezinárodní energetické agentury (Energy Technology Perspectives, 2008) v letech 2005–2050 uvedeno do provozu každý rok 24 až 32 jaderných reaktorů, každý o výkonu 1000 MW. Zcela nemožné.

Skryté emise

Reaktory nelze považovat za zcela bezemisní zdroj. Například těžba a zpracování uranové rudy, obohacování uranu, výroba paliva a činnosti, které jsou potřebné ke zpracování a ukládání jaderného odpadu, všechny tyto složité procesy vyžadují náročná obslužná zařízení a vybavení, které je nutné pohánět a k nimž je třeba dopravovat tuny materiálů.

Další emise se ukrývají ve stovkách tun oceli, betonu a dalších materiálů potřebných pro výstavbu jaderné elektrárny a souvisejících zařízení. Mezinárodní studie spočítaly, že atomový celek vyprodukuje 30 až 120 gramů oxidu uhličitého na vyrobenou kilowatthodinu elektřiny. S narůstající těžbou rud s nižším obsahem uranu pak můžeme očekávat i růst emisního zatížení vlivem energeticky náročnější výroby paliva na 250 g CO2 /kWh. Je to samozřejmě mnohokrát méně emisí, než vzniká spalováním uhlí (1000-1200 g CO2 /kWh), zemního plynu (cca 600 g CO2 /kWh ), ale oproti obnovitelným zdrojům je na tom atomová elektřina přeci jen hůře (větrné elektrárny do 7 g CO2 /kWh, vodní elektrárny cca 20 g CO2 /kWh atd.).

Rozpálený reaktor vyschlá řeka nezchladí

Pro jadernou energetiku představují v budoucnu podstatné riziko samotné důsledky změn podnebí. V roce 2006 zasáhla vlna veder celou Evropu. Vzhledem k úbytku vody pro chlazení byly postiženy především velké centralizované zdroje energie, kam patří také jaderné elektrárny.

Důkazem byla omezení provozu například v Německu, kde musel být snížen výkon reaktorů ve třech elektrárnách stojících na Labi a německá ekonomika tak přišla o výkon 3500 MW. Španělsko vyřadilo z provozu jadernou elektrárnu Santa Maria de Garoná na řece Ebro a Belgie musela snížit výkon dvou reaktorů v elektrárně Doel. Ve Francii byla elektrárenská společnost EdF nucena vyzvat zákazníky, aby omezili odběry elektřiny, a aby zabránila výpadkům sítě, musela začít elektřinu dovážet z okolních zemí.

Podobně to bude s reaktory v Temelíně, které jsou chlazeny vodou z Vltavy. Asi málokdo z podnikatelů a starostů obcí na březích Lipna si uvědomuje, že prvotní funkcí našeho jihočeského moře není zajišťovat co nejlepší podmínky jachtařům a další rekreantům, ale nadlepšovat průtok řekou. Jak bude vypadat letní sezona u břehů s desítkami metrů zapáchajícího bahna si asi můžeme jen představovat. V případě nedostatku vody na chlazení počítá projekt nového jaderného zdroje i s jeho vypnutím.

Atom však ohrožují i další důsledky klimatických změn: povodně a silné větry. V červnu 2011 velká voda na řece Missouri zaplavila americkou elektrárnu Fort Calhoun. Jaderná elektrárna Browns Ferry v Alabamě přišla v dubnu 2011 kvůli silné bouři o dodávky proudu a musela nouzově odstavit své reaktory. Podle britské vládní analýzy, kterou zveřejnil deník Guardian, je 9 z 19 lokalit využívaných pro atomovou energetiku v různém stupni ohrožení povodněmi a erozí pobřeží v důsledku klimatických změn. Navíc počet rizikových lokalit právě vlivem zvyšující se hladiny moří i bouří bude narůstat.

Řešení je jinde

Samotné Česko je důkazem, že se na projekty atomových elektráren spolehnout nelze. Jde o ekonomicky náročné odvětví, které vyžaduje obrovské investice v řádu stovek miliard korun. Česko má naštěstí řadu lepších a reálnějších řešení, které mohou podstatně snížit emise. Nejvýhodnější je ta energie, která se nemusí vůbec vyrobit a tedy ani spotřebovat – takzvané negawatty. Proto má smysl místo atomu investovat do vylepšování energetické efektivity. České podniky spotřebují skoro o polovinu více energie než vyspělé státy EU. Energetickou náročnost našeho průmyslu lze už s dnešními technologiemi vylepšit o čtvrtinu. Při zachování současné výroby by tak firmy ušetřily ekvivalent produkce dvou temelínských reaktorů.

Edvard Sequens, Calla - Sdružení pro záchranu prostředí



Edvard Sequens: Obstojí zájmy občanů, nebo těžařů?

14.8.2013 - www.E15.cz


Středeční jednání ministrů prověří slib premiéra Jiřího Rusnoka, že vláda v demisi nebude dělat žádná zásadní rozhodnutí s dlouhodobým dopadem pro život v této zemi. Má totiž na programu návrh surovinové politiky České republiky.

Ministerský předseda sice zdůraznil, že ji určitě neschválí, ale to nikdo nepředpokládal. Bez posouzení vlivů na životní prostředí, které ještě ani nezačalo, by přijetí koncepce vládou bylo v rozporu se zákonem. Nadále však hrozí, že schválí, jak je navrženo, její hlavní cíle. Tím však výrazně limitují další rozhodování o této strategii.

Pokud k tomu dojde, rázem se zvýší ohrožení obyvatel všech obcí, pod jejichž katastry se nachází ložiska hnědého uhlí nebo uranové rudy. Návrh surovinové politiky z dílny ministerstva průmyslu totiž nepočítá s trvalým zachováním limitů těžby, pouze neochotně konstatuje, že těžbu za limity by bylo možné odložit až za rok 2035. Ovšem i pro tento případ požaduje nové jednání o jejich rušení už v roce 2016.

Zachování limitů navíc podmiňuje stavební uzávěrou na území obcí ohrožených těžbou a zákazem odpisu zásob pod jejich územím (tedy v přímém rozporu s platným usnesením vlády o limitech!). Další podmínka zachování obcí je prakticky nesplnitelná - výstavba nových reaktorů v Temelíně podle harmonogramu. Ten se již dnes dostává do skluzu. Třetím nepřijatelným předpokladem pak má být neodkladné rozhodnutí o preferenci spalování komunálních odpadků, včetně opatření, která zajistí zkrácení povolovacích procedur pro urychlenou výstavbu spaloven.

Navržená koncepce ale také zásadně přehodnocuje dnes platný útlumový program těžby uranové rudy v České republice. Po dotěžení dosavadních zásob v Rožné měla ještě několik desítek let pokračovat drahá sanace mnohamiliardových škod po bývalém dobývání a zpracování uranu.

Návrh ministra průmyslu ale počítá nejen s investicemi do dalších průzkumů, ale zejména s přípravou na otevření nového dolu u Polné na Jihlavsku a s hledáním vhodných technologií na vytěžení uranu na Liberecku a Českolipsku. To by se neobešlo bez požadavků na státní finance.

Na ložiscích Brzkov a Horní Věžnice je dle ministerstva celkem 3 100 tun uranu, což by zajistilo pouhých pět let provozu jaderné elektrárny Temelín a Dukovany. Bývalá průzkumná šachta je ale zasypána a zaplavena vodou. Ruda ke zpracování se má vozit na stávající úpravnu GEAM v Dolní Rožínce. Zdejší odkaliště však budou mít vyčerpánu kapacitu pro ukládání kalu a dalšího odpadu z úpravy do roku 2015. Na investice do přípravy těžby a na rekonstrukci odkaliště nemá státní podnik DIAMO vlastní prostředky, prodej uranového koncentrátu zhruba pokrývá náklady na těžbu a zpracování.

I ministerstvo životního prostředí se vloni vůči předkládané strategii ohradilo, že jde o "úzce rezortní politiku ministerstva průmyslu, akcentující výrazně zájmy tohoto rezortu na zájmy ostatních". To platí dodnes. Rusnokova vláda by se jí v této podobě v zájmu občanů Česka neměla zabývat vůbec.

Autor je energetickým konzultantem sdružení Calla



Jakub Šiška: Česká jaderná horečka stoupá. Světu navzdory

1.8.2013

www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/jakub-siska-ceska-jaderna-horecka-stoupa-svetu-navzdory

Neúnavná propagace jádra, doplněná skandalizací obnovitelných zdrojů energie, nese politikům plody. Podpora jaderné energetiky je u nás dlouhodobě vysoká a v posledních letech ještě roste. Pokud tedy dojde k avizované dostavbě Temelína, může vláda říci ono pověstné: ne my, ale lid to tak chce.

Bylo by ale správné sdělit lidu, že trend ve světě je přesně opačný. Podle nedávno publikované zprávy o stavu jaderné energetiky, kterou každoročně zpracovává skupina britských energetických konzultantů, se krize tohoto oboru neustále prohlubuje. Podíl jaderných elektráren na celosvětové výrobě elektřiny poklesl ze svého maxima, 17 % v roce 1993, na loňských 10 %. Celková výroba elektřiny v jaderných elektrárnách klesla loni oproti roku 2011 o 7% a klesl i počet provozovaných reaktorů. Tento vývoj je dán především situací v Japonsku po ničivé vlně tsunami, ale ústup od jaderné energetiky vykazuje 16 dalších zemí.

Česká republika je podle zprávy jedinou zemí, kde podíl jádra v energetickém mixu rostl a loni dosáhl rekordních 35%. Nové reaktory se staví ve 14 státech, ze dvou třetin pak v Číně, Indii a Rusku. V Evropě jsou to pouze dva státy: Francie a Finsko, přičemž v obou případech dochází ke dvojnásobnému překročení původního rozpočtu a termín spuštění se neustále oddaluje. Plán nové jaderné elektrárny má i britská vláda, ekonomové ji ovšem varují, že se projekt neobejde bez masivní státní podpory v přepočtu 600 miliard korun.

Před několika dny zveřejnil německý Institut pro hospodářský výzkum studii, podle níž Evropská komise ve svých výpočtech cenu jaderné energie silně podhodnocuje. V žádné zemi se například nepočítá s náklady na likvidaci elektrárny po skončení její životnosti nebo na konečné uložení jaderného odpadu, nemluvě o následcích případné havárie. Elektřina z obnovitelných zdrojů je pak podle studie mnohem levnější, než se dosud zdálo. Produktivita solárních i větrných zařízení totiž rychle roste, přičemž náklady na výrobu elektřiny ze solárních panelů jsou už teď nižší, než jaké měly být podle plánu Evropské komise v roce 2050. To vše podle německé studie přibližuje dobu, kdy se úplné zásobování obnovitelnými zdroji stane realitou. Za příklad uvádí Dánsko, která počítá s úplným přechodem na obnovitelnou energetiku do roku 2035. Podobně například firma Pricewaterhouse Coopers dospěla už v roce 2010 k závěru, že do poloviny století mohou veškerou spotřebu elektřiny v Evropě krýt obnovitelné zdroje.

Je samozřejmě možné, že se všichni tito vizionáři mýlí. Třeba jsou všichni podplacení solární lobby, která jen vysává z ubohých lidí peníze a mne si ruce nad bezpracnými miliardovými zisky. Pak se jednoho dne ukáže, že všechny ty zelené hračky jsou k ničemu a české jaderné elektrárny budou v Evropě zářit jako supernovy. Hlavně Němci a Rakušané, až se probudí z protijaderné halucinace, budou bažit po našem levném atomovém proudu. Je ve strategickém zájmu České republiky, aby tomu tak bylo.




Deník Českokrumlovsko

27.7.2013


Deník Českokrumlovsko

11.5.2013


Jakub Šiška: Ministr průmyslu a obchodu pro podporu obnovitelných zdrojů

25.dubna 2013

celý článek

V Česku nedochází k nepřiměřené podpoře obnovitelných zdrojů energie a vše probíhá v souladu se zákony, prohlásil včera ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba. Zároveň popřel spekulace, že by kvůli nastaveným podporám hrozila Česku ze strany Bruselu sankce.

Ministr průmyslu a obchodu dosud nenechal na obnovitelných zdrojích nit suchou. Podle něj jsou neefektivní, zatěžují ekonomiku a vytahují lidem peníze z kapes. Několikrát prohlásil, že zákon na podporu obnovitelných zdrojů neměl být nikdy přijat nebo že majitelé solárních elektráren nepodnikají, jen čerpají dotace.

Po včerejšku by si jeden myslel, že na jeho místo usedl nějaký jiný Martin Kuba s úplně opačnými názory. Zavedení podpor bylo podle něj nutné, aby Česká republika splnila cíle Evropské unie v rozvoji obnovitelné energetiky. Pouze malá část vyplácených výkupních cen by prý mohla být za určitých okolností charakterizována jako nepřiměřená a v žádném případě se nerovná miliardám, prohlásil doslova.

Rozmotat tento veletoč je poměrně jednoduché. Evropská unie nyní posuzuje téměř dvanáctimiliardovou dotaci, která jde ze státního rozpočtu na částečnou kompenzaci rostoucích cen elektřiny pro spotřebitele. Tyto peníze nejdou provozovatelům obnovitelných zdrojů, ale distributorům, tedy ČEZu, EONu a pražské energetice.

Přibližně polovinu dotace tvoří kontroverzní solární daň, kterou stát zpětně uvalil na fotovoltaické projekty. Funguje to tak, že distribuční společnosti srazí provozovatelům solárních elektráren 26 % z platné výkupní ceny, tyto peníze pošlou státu, ten k nim přidá další peníze, vše pošle těm samým distribučním společnostem. Ty pak mají o danou sumu snížit ceny konečným spotřebitelům. Je zřejmé, že zde nejde o prostředky na rozvoj obnovitelných zdrojů, ale o velmi netransparentní dotaci, u níž je problematické ověřit, nakolik vůbec deklarovanému účelu slouží. Náklady distribuce se ostatně v konečné ceně elektřiny promítají ještě vyšším podílem než kritizovaný příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů.

Úředníci z Bruselu sice ujišťují, že kvůli popsané dotaci pokuta České republice nehrozí, ale dveře si nechávají otevřené. Posuzování bude trvat ještě několik měsíců, během nichž čeká ministra Kubu a jeho úředníky řada vysvětlování. V Bruselu si třeba můžou všimnout, že nový zákon o podpoře obnovitelných zdrojů, který Ministerstvo průmyslu připravuje, chystá další podivnost: zkrácení dosud garantované podpory z 20 na 10 let, a to pro všechny obnovitelné zdroje, které byly uvedeny do provozu předtím, než zákon vstoupí v platnost. Nelze se divit varování Aliance pro energetickou soběstačnost, že by tak drastický zásah celý sektor obnovitelných zdrojů de facto zlikvidoval.

Martin Kuba se zkrátka nezměnil. Dál s celou ODS pracuje na tom, jak zelené energii zatnout tipec, aby nemohla konkurovat národnímu klenotu s názvem Temelín. Jen to v Bruselu nemůže říkat takhle naplno.

Autor: Jakub Šiška (jaš)



Jakub Šiška: Němci chtějí „odprivatizovat“ energetické sítě

24.dubna 2013

celý článek

Energetická infrastruktura nepatří do soukromých rukou, ale má být veřejným majetkem. K tomuto závěru dospívá v sousedním Německu stále víc lidí.

V řadě měst proto vznikají občanské iniciativy za vykoupení, resp. převzetí sítí pod komunální správu. Co Němce k takové aktivitě vede?

Je tomu nějakých 10–15 let, kdy se privatizace veřejných podniků a služeb zdála výhodná – nejen u nás, ale i v Německu. Tak třeba v Hamburku prodali elektrickou a teplovodní síť švédskému koncernu Vattelfall a plynovody domácímu koncernu E.ON. Tyto firmy ovládají nejen distribuci, ale provozují i uhelné a jaderné elektrárny. Zisk z prodeje se ale v městském rozpočtu rychle rozplynul a spotřebitelé zůstali rukojmími firem, na jejichž rozhodování nemají žádný vliv.

Dokud fungovala energetika postaru, nedalo se s tím nic dělat, ale s rozvojem lokálních obnovitelných zdrojů lidé poznali, že alternativa existuje. Mnozí se stali podílníky v občanských energetických projektech nebo si pořídili některý obnovitelný zdroj pro vlastní dům či firmu. A protože energetická změna je v Německu populární, začali se lidé domáhat možnosti přímo rozhodovat o tom, z jakých zdrojů budou energii mít a kam poplynou zisky z jejího prodeje.

Občanská iniciativa za vykoupení sítí zpět do městských rukou získala za dva roky 116 tisíc podpisů a vymohla si tak vypsání městského referenda. To se bude konat v listopadu souběžně s celostátními parlamentními volbami. Podle současných průzkumů iniciativu podporují dvě třetiny obyvatel Hamburku, a to i přesto, že vykoupení bude městskou kasu stát 2 miliardy eur. To je také hlavní argument odpůrců celé akce. Iniciativa ale upozorňuje, že část peněz se brzy vrátí – vlastníkem sítí se totiž stane nově založená komunální firma, ve které si občané budou moci koupit podíly a profitovat na jejím zisku. Tento model občanské účasti je v Německu velmi rozšířený, v zemi už existuje přes 600 energetických družstev a týdně přibývají v průměru tři další.

Podobná iniciativa je aktivní i v Berlíně – ovšem s tím rozdílem, že Berlín svou elektrickou síť neprodal, ale pouze udělil firmě Vattenfall koncesi na její provozování. Tato koncese příští rok vyprší, což je podle aktivistů ideální příležitost. K převzetí sítě nebude Berlín na rozdíl od Hamburku potřebovat tolik peněz, Vattenfall bude mít nárok jen na několik milionů eur za vložené investice. O úspěchu berlínská iniciativa nepochybuje – jednak proto, že si Vattenfall letos naběhl 13procentním zdražením elektřiny, a jednak proto, že už má jednu takovou akci za sebou. Před několika lety přinutila město vykoupit dříve zprivatizované vodovody a umožnit občanům majetkovou účast na správě komunálního podniku.

Může to znít odvážně, ale v zásadě není důvod, proč by něco takového nešlo i u nás. Stačí si představit, že nemusíme ve fakturách za elektřinu platit pochybné investice ČEZu v Bulharsku nebo v Albánii, ale přispívat na rozvoj svého města nebo regionu, případně spolurozhodovat o tom, kudy se má energetika dál rozvíjet. K tomu je ovšem zapotřebí silný občanský tlak. Bez něj se věci nehnou z místa – ani v Německu, ani v Česku.

Autor: Jakub Šiška (jaš)



Deník Českokrumlovsko

3.4.2013


Levné energie podle ODS

27.3.2013
http://www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/jakub-siska-levna-energie-podle-ods--1192857

Strana, jejíž volební preference se propadají na stále nová historická minima, nyní vytahuje eso z rukávu: od roku 2014 slibuje zastavit dotace pro nové projekty obnovitelných zdrojů, toho zeleného nesmyslu, na který všichni doplácíme miliardy korun ročně. Účty za energie klesnou, průmysl se vrátí k prosperitě a domácnostem se zvýší životní úroveň. To by v tom byl čert, aby to na voliče nezabralo.

Jednoduchý kalkul sice občanským demokratům vyjít může, ale kdo z toho bude mít prospěch, to je věc jiná. Ve světě se totiž ukazuje, že budoucnost energetiky spočívá v její decentralizaci a vytváření menších energeticky soběstačných celků. Řada obcí, měst i regionů v západních zemích si spočítala, že obnovitelnými zdroji dokáží už zcela pokrýt své energetické potřeby a že takto získaná energie je podstatně levnější než ta z fosilních zdrojů.

Velcí majitelé distribučních sítí se sice brání, ale časem budou muset kapitulovat. Když například v německém Feldheimu odmítl koncern E.ON pronajmout obci distribuční síť, rozhodli se místní vybudovat si vlastní. Část peněz dali dohromady sami, část splácejí bankám, ale teď mají elektřinu o 30% levnější, než měli dřív.

O něco podobného se snaží i v nedalekém Berlíně. Tamní občanská iniciativa požaduje, aby německá metropole převzala sit´ od nynějšího provozovatele, švédského koncernu Vattenfall, rozvodnou síť na svém území a přepnula ji na zásobování místními obnovitelnými zdroji. Lidé si uvědomují, že nedává smysl prodávat vlastní vyrobenou elektřinu cizí firmě a kupovat ji od ní zase zpátky.

Na trhu už jsou také technologie, které umožňují domácnostem, aby si své energetické potřeby pokrývali částečně sami a odpoutávali se tak od externích dodavatelů. Výborně se v tomto směru osvědčuje u nás tolik proklínaná fotovoltaika. Akumulátory, které dokáží vyrobenou elektřinu uschovat pro období, kdy nesvítí slunce, se v Německu už prodávají a tamní vláda se chystá jejich rozšíření podpořit výhodnými půjčkami. Architekti už umějí stavět dokonce tak zvané plusové domy, které vyrobí víc energie, než kolik jí pro svůj provoz spotřebují.

Všechny tyto revoluční změny jsou ovocem toho, že se vlády rozhodly podporovat rozvoj obnovitelných zdrojů. Pokud se ODS podaří tuto podporu zarazit, může tím sice krátkodobě dosáhnout snížení cen elektřiny, do budoucna však naši závislost na energetických gigantech ještě posílí. Ostatně už dnes platíme na poplatcích za distribuci elektřiny víc, než kolik činí tolik přetřásaný příspěvek na zelenou energii. A až budeme ve fakturách za elektřinu splácet nový Temelín, bude pozdě se ptát, kde se stala chyba.

Jakub Šiška

Literární Noviny - 21.3.2013 / Českokrumlovský deník






Zájem českých firem o stavbu dalších dvou bloků v Temelíně je pochopitelný

20.3.2013 ČRo Plus str. 7 18:30 Názory a argumenty

Ondřej KONRÁD, moderátor

Prezident Svazu průmyslu Jaroslav Hanák na nedávném energetickém kongresu řekl, že české podniky mají nepředstavitelný zájem o dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Dostanou se k tomuto tučnému soustu? Jakub Šiška se domnívám, že pravděpodobně nikoliv.

Jakub ŠIŠKA, redaktor

Zájem českých firem o stavbu dalších dvou bloků v Temelíně je pochopitelný. Mnohé z nich vlivem evropské ekonomické recese přešlapují na místě a získání podílu na zakázce za 200 miliard korun by pro ně představovalo jistou práci na dlouho dopředu. Měly by se totiž podílet nejen na samotné výstavbě nových bloků, ale i na jejich servisu a údržbě po celých 60 let plánovaného provozu. Logiku má i prohlášení prezidenta Svaz průmyslu Jaroslava Hanáka, že by to byl impuls pro rozvoj technické vzdělanosti v Česku. Vysoké zapojení českých firem slibují oba uchazeči o mamutí kontrakt. Americko-japonský Westinghouse i česko-ruské konsorcium MIR. Jiná otázka však je, zda je dostavba Temelína vůbec ekonomicky opodstatněná. Ceny takzvané silové elektřiny v Evropě dlouhodobě klesají a několikrát se propadly dokonce do záporných hodnot. Mohou za to u nás tolik opovrhované obnovitelné zdroje, které mají zcela minimální provozní náklady a jejichž výrobní kapacity stále rostou. Jasně to ukázala rok stará studie společnosti Candole Partners, podle níž je dostavba Temelína ekonomicky neobhajitelná a uvažovaná investice 200 miliard korun se nikdy nevrátí. Je přitom pravděpodobné, že tato částka nebude konečná a může se až několikanásobně zvýšit. Uvědomují si to i šéfové ČEZu, který má být investorem stavby. Jeho generální ředitel Daniel Beneš požaduje, aby vláda u nového Temelína garantovala pevné prodejní ceny, neboť prý dnešní ceny na trhu nemotivují k budování nových zdrojů. Něco podobného zažívá nyní i Velká Británie, kde francouzská společnost EDF požaduje po vládě garanci ceny elektřiny z plánované jaderné elektrárny Hinkley Point na 40 let dopředu. Experti City Bank odhadli, že to může stát britské domácnosti v přepočtu až 6 400 korun ročně navíc. Vystrašili tím i našeho ministra průmyslu Martina Kubu, který ještě loni tvrdil, že dostavbu Temelína nelze hodnotit jen z ekonomického hlediska. Před několika dny však prohlásil, že s garancí výkupních cen ani s garancí návratnosti celé investice nesouhlasí. Čeští politici se zkrátka upnuli až k fanatické víře v jaderný ráj, který nám přinese bohatství a který nám budou všichni kolem závidět. Obrovské očekávání vytvořili i u domácích průmyslníků. Přiznat, že fata morgána se rozplývá, je úkol jistě těžký. Nic to však nemění na tom, že oněch 200 miliard korun by bylo účelnější investovat jinde.


18.3.2013 / Českokrumlovský deník




Když na zelené energii bohatnou domácnosti

Autor: Jakub Šiška; Hospodářské Noviny, Čtvrtek 14. 3. 2013

www.bbsystems.cz

Obnovitelné zdroje se staly díky rychlému rozmachu velkým byznysem. Zisky z něj v česku putují vesměs na účty podivných anonymních firem a do značné míry rovněž podivnému polostátnímu gigantu ČEZ. Ze všech stran jsou pak Češi masírováni tvrzením, že obnovitelné zdroje jsou neefektivní a jejich podpora nás zbytečně stojí miliardy. Že by snad mohly jednou domácnostem srazit účty za elektřinu? Omyl. Ony to dokážou už teď.

Holger Laudeley je elektroinženýr ze severoněmeckých Brém. Na kraji města má malou továrnu na výrobu fotovoltaických panelů, kde má naprosto vše na elektřinu - ze slunce, rozumí se. Od vytápění hal přes služební auto až po přístroje ve vlastním bytě. Tvrdí o sobě, že je energeticky „plusový“ člověk, protože vyrábí víc elektřiny, než spotřebuje. A bez náznaku pochybností dodává, že výrobcem vlastní elektřiny se může stát každý.

Tomuto podsaditému padesátníkovi se totiž podařilo sestrojit modul, který dokáže sluneční energii nejen zachytit, ale hned transformovat na 220 voltů a v případě potřeby akumulovat. Připojeným kabelem pak lze rovnou napájet domácí spotřebiče. Pokud intenzita slunečního záření na odebíraný výkon nestačí, modul automaticky přepne na akumulátor, který na malém displeji ukazuje intenzitu nabití - stejně jako u mobilního telefonu. Jeden panel takto dokáže domácnosti redukovat účet za elektřinu asi o 25 %, konkrétní výše úspory samozřejmě závisí na reálné spotřebě. Panely lze navzájem spojovat a úsporu tak zvýšit- Na každém domě se prý najde místo, kde se aspoň jeden panel vyplatí - třeba na balkoně. Instalaci v takovém případě zvládne každý sám podle návodu.

Soběstačná budoucnost hned teď
Své moduly začal pan Laudeley prodávat teprve loni v říjnu. Svůj světově jedinečný patent by mohl prodat nějaké zavedené firmě a dál si jen užívat zajištěného života, ale to není jeho cílem. Raději dvakrát v týdnu se svým spolupracovníkem stojí na ulici u malého Stánku, kde zařízení předvádí a nabízí kolemjdoucím. „Chci, aby naše moduly vyráběly proud hlavně místním lidem,“ říká. Jeho klienty jsou zatím převážně majitelé rodinných domků, které láká si vyzkoušet, jaké míry nezávislosti na fakturách za elektřinu je možné dosáhnout. Zcela se odpojit od sítě však není praktické - jednak kvůli zimnímu období a jednak i proto, že letní nespotřebované přebytky je výhodné do sítě prodávat.

V každém případě doporučuje pan Laundeley udělat podrobný propočet, jaké spotřebiče domácnost má, kolik lidí v ní žije a jak je možné energetickou spotřebu snížit. Pak teprve má smysl řešit, kolik panelů bude k pokrytí energie potřeba. Bateriový zásobník rozměrů menší skříňky je zároveň řídícím „centrem" domácí elektrárny, které zobrazuje majiteli nejen přesný stav akumulátoru, ale i předpověď intenzity slunečního svitu pro příští dny. Protože je tato technologie loňskou novinkou, nelze zatím plně vyhodnotit výkon během zimního období. Ještě na konci listopadu však jeli mnozí jeho klienti stoprocentně na „solár“.

„Pokud by si každý obyvatel Německa koupil jeden nebo dva tyto moduly, ušetřili bychom třetinu ze 150 miliard kilowatthodin, které německé domácnosti spotřebují. Adekvátně tomu by se ulehčilo přenosové síti a diskutovaná výstavba nových tras by byla úplně zbytečná,“ vypočítává brémský vizionář.

Právě přechod od gigantických elektrárenských kolosů k lokálnímu zásobování obnovitelnou energií je na probíhající změně energetického „paradigmatu" nejzásadnější. Malí Davidové cloumají velkými Goliáši - a hrozí jim ne-li pádem, tak určitě omezením jejich finanční a politické moci.

Komunální elektřina
V Berlíně například loni vznikla družstevní občanská iniciativa usilující o vykoupení městské energetické sítě a její přepojení na lokální obnovitelné zdroje. Příští rok totiž vyprší koncesní smlouva města se švédským státním koncernem Vattenfall, který kolem Berlína provozuje uhelné elektrárny a povrchové doly a dosud má „pod palcem" i distribuci. Cíl iniciativy není o nic menší než předat kontrolu na dodávkami elektrické energie do rukou občanů. Do družstva totiž může vstoupit jakákoli fyzická osoba a každá v něm má na rozdíl od akciové společnosti při všech hlasováních jeden hlas. Potřebná částka pro vykoupení dosud zveřejněna nebyla, neoficiálně má jít o několik milionů eur. Značná část komunálních politiků napříč stranami se už dříve pro takové řešení vyslovila* berlínský Senát ho ovšem nedoporučil, takže se občané rozhodli vzhledem k váhavosti politiků sbírat podpisy pro referendum. Pokud se uskuteční, bude jeho výsledek pro město závazný.

Berlínská iniciativa není výjimečná. Ve Feldheimu nedaleko Berlína si už před několika lety spočítali, že instalované obnovitelné zdroje jim dokážou plně pokrýt veškerou spotřebu. Když se nezdařilo jednání s distributorem E.ON o pronájmu sítě na území obce, rozhodla se obec postavit distribuční síť vlastní. Na financování se podílela i většina domácností, které vložily po třech tisících eur do obecní společnosti, jež vybudovanou síť vlastní. Zbytek ochotné půjčily banky. Feldheimští nyní platí za elektřinu o 35% méně než dřív. A hlavně: peníze zůstávají v jejich obci, která z toho profituje.

V Německu existuje nyní kolem 600 energetických družstev a každý týden vznikají průměrně tři další. Jejich členy jsou převážně lidé na venkově a v menších městech, kteří společně investují do nových kapacit obnovitelných zdrojů, vyrobenou energii prodávají. Významnou část tvoří zemědělci, jimž bioplynová stanice nebo produkce biomasy pro lokální teplárnu umožňuje se částečně vymanit z diktátu výkupních cen potravinářů. Tato družstva produkují v Německu spolu se soukromými osobami 40 % veškeré „zelené“ energie, čímž rovněž přispívají k prosperitě lokálních komunit.

Občanské projekty se ale umí rozmáchnout i ve velkém. Firma WEB Windenergie patří k předním rakouským provozovatelům větrných elektráren. Má je i v Německu, Francii, Itálii, Kanadě a v menší míře i u nás. Do jejího portfolia patří i sluneční a vodní elektrárny. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, kdyby jejími vlastníky nebylo 3400 drobných akcionářů (fyzických osob), kterým jejich investice kromě ekologického nadšení přináší i ekonomický profit. Firma takovýmto způsobem funguje od začátku v roce 1995, kdy se složila necelá stovka nadšenců z dolnorakouského Waldviertelu na první větrnou turbínu. Postupně se hodnota jedné akcie vyšplhala na aktuálních 450. Akcie se neobchodují na burze, ale přes firemní internetový „traderoom“, kde se musí každý zájemce zaregistrovat jako fyzická osoba. Odpadají tedy spekulanti, nehrozí ani vytěsňování malých akcionářů nebo tzv. nepřátelské převzetí firmy. Loni firma vyplácela dividendu 10 eur za akcii.

Pro popsaný trend se v němčině vžil výraz Energiewende, tedy energetická změna. Ve skutečnosti nejde jen o energetiku, ochranu klimatu nebo účty za elektřinu. Jako „vedlejší produkt“ tu můžeme pozorovat ožívající občanskou společnost, kde jedinec přestává být loutkou na šachovnici něčích zájmů, ale zapojuje se do dění, které se ho týká.



Jakub Šiška: Kdo je tady agresor?



Silná slova, která při hledání viníka tak zvaného solárního průšvihu zaznívají, předznamenávají složitou právní bitvu. Předsedkyně energetického regulačního úřadu Alena Vitásková obvinila své předchůdce že výkupní ceny fotovoltaické elektřiny stanovovali nezákonně a připravili tak stát o desítky miliard korun.

Na základě výsledků vnitřního auditu podala podnět státnímu zastupitelství, aby prověřilo, zda nedošlo ke zneužití pravomoci úřední osoby. Podle zástupců fotovoltaické asociace to byla právě nynější vedení úřadu, které zásadně pochybilo při hodnocení návratnosti solárních investic, čímž uvedlo v omyl Ústavní soud, který loni posuzoval legálnost tak zvané solární daně.

Připomeňme, že tuto kontroverzní daň ve výši 26% prosadila Nečasova vláda v roce 2010 s dvouletou zpětnou platností.

Rozhodnout, kdo koho obelhal a čí výpočty jsou správné, bude složitý úkol pro experty a na jejich odpověď si budeme muset počkat. Něco však můžeme říci už teď. K největším tak zvaným solárním baronům patří polostátní gigant ČEZ, který podstatnou část těchto akvizic učinil v roce 2010 za vlády Petra Nečase.

Ten se dnes holedbá, že on jako první politik začal tak zvaný solární průšvih řešit. Neříká už, že jeho tehdejší ministr průmyslu Martin Kocourek byl předsedou dozorčí rady ČEZu a že ho později nahradil další politik ODS Martin Říman. Tedy v době, kdy vláda rozhodovala o zmíněné solární dani a hlásala, jak brání skokovému nárůstu cen elektřiny, kmotři jeho vlastní strany pomáhali solární byznys roztáčet. Vedení ČEZu navíc muselo vědět, že chystaná solární daň návratnost investice výrazně zhorší, přesto takto utratili podle veřejně dostupných informací přes 10 miliard korun. Zároveň ČEZ coby majitel podstatné části distribuční sítě povolil připojení mnohem větší kapacity solárních elektráren, než původně tvrdil. Když to novináři zjistili, odpovědní manažeři z firmy v tichosti odešli - údajně z osobních důvodů.

Do solárního byznysu ale nevstoupil jen ČEZ. Naprostá většina kapacit je ve vlastnictví drobných investorů, kteří si panely umístili např. na střechy svých výrobních hal. I ti jsou zatíženi solární daní, což efektivitu jejich investice sráží často až k nule.

Nic z toho však nebrání politikům, aby mluvili o solárních baronech či zlatokopech, kteří vysávají z nebohých Čechů miliardy. Podle premiéra Nečase jsou dokonce nesmírně agresivní a nehledí napravo ani nalevo. Přitom to byl stát, který podnikatele do tohoto byznysu nalákal, pak je dodatečně zpětně zdanil a veřejně dehonestoval. Nelze se přitom ubránit dojmu, že tato kampaň, hodná kolektivizátorů padesátých let, má za cíl zdiskreditovat v očích Čechů obnovitelné zdroje jako takové. Pak se nebudou ptát, kolik set miliard bude stát nový Temelín, kolikrát bude předražen a jaká bude garantovaná výkupní cena jeho elektřiny. Navíc - v tomhle byznysu přece žádní agresoři nejedou.

Autor: Jakub Šiška



15.2.2013
Greenpeace





Církevní projekty obnovitelných zdrojů

27. ledna 2013 - český rozhlas

Odkaz na článek: www.rozhlas.cz

Česká sluneční cena za rok 2012

Vydáno dne 20. 12. 2012 - http://www.eurosolar.cz

Národní sekce evropského sdružení EURSOLAR udělila za rok 2012 jedinou sluneční cenu, a to za úspěšně realizovaný a provozovaný projekt energeticky nezávislé obce Kněžice a založení klimatického mikroregionu Podlesí.

Obec Kněžice leží v Polabské nížině na hranicích Středočeského a Hradeckého kraj. Je malou obcí s cca 500 obyvateli, ale již několik let je první energeticky soběstačnou obcí České republiky.

Obec na svém území vystavěla bioplynovou stanici, v které likviduje obecní odpady, včetně obsahu žump a septiků a doplňuje toto množství nejrůznějším zkvasitelným odpadem z okolí, likviduje odpady z různých potravinářských provozů, zemědělských podniků, ale i od občanů. V nejbližší době plánuje třídit organický odpad rovněž z domácností. Bioplynová stanice o elektrickém výkonu 330 kWel a tepelném výkonu 405 kWtep vyrábí prakticky dvojnásobné množství elektřiny, než je v obci spotřebováno. Kogenerační jednotka poskytuje rovněž dostatek tepla, které v tuto chvíli využívá přes 90% obyvatel obce. Vytápění kogeneračním teplem z bioplynové jednotky má vynikající vliv na čistotu obecního ovzduší, protože dříve se využívalo především málo kvalitní hnědé uhlí, neboť obec nebyla plynofikována. Celková úspora paliva pro adekvátní fosilní výrobu dosahuje 2800 tun hnědého uhlí a emisní úsporu 8400 tun oxidu uhličitého ročně.

Další částí obecní energetiky jsou kotle o výkonu 800, resp. 400 kW na výrobu tepla z odpadního dřeva, slámy a šťovíku, které jsou používány v topné sezóně. Vedlejšími cennými produkty jsou kapalné hnojivo, dřevěné peletky. Obec má i další plány. Chce vybudovat další energetické zdroje, ze starého mlýna buduje informační centrum pro obnovitelné energie. Dělá rovněž dobrou sociální politiku - postavila moderní a útulný domov důchodců pro své i přespolní občany. Počátkem prosince roku 2012 se stala iniciátorem vzniku prvního českého klimatického mikroregionu s okolními obcemi a byly podepsány příslušné dohody s se starosty okolních obcí.

Cenu dne 19.12.2012 předala paní Táňa Fischerová, občanská kandidátka na prezidentku České republiky, která jako jediná z kandidátů na přední politické místo v České republice veřejně podporuje obnovitelné zdroje energie jako ekologické, občanské a decentrální a vystupuje je proti dostavbě jihočeské jaderné elektrárny Temelín.


Jaderný odpad? Děkujeme, nechceme! - 2/2012


www.calla.cz/jodn



ČB Deník - 28.11.2012

Cena Sonne+Freiheit 2012 putovala do Dalleinu (Waldviertel) a Lodhéřova (Jižní Čechy)

10.11.2012
ZDROJ: http://zpravodajstvi.ecn.cz
VÍDEŇ [Slunce a svoboda]
Autor: Bernhard Riepl

Doposud byli oceněni:


Irmgard Schmied z rakouského Dallein se podařilo s podporou dalších osob na severu Dolního Rakouska sebrat více než 3.000 podpisů proti dalšímu ohrožování jadernou elektrárnou Dukovany a spolu s aktivisty sdruženými kolem Waldviertlerského energetického stálého stolu (oceněnými v roce 2009) položit pevné základy pro dynamické přeshraniční antiatomové hnutí v severní části Dolního Rakouska. Toto by mělo přispět k urychlení energetické revoluce a kulturně a historicky navázat na rakousko-českou pospolitost.

Jiří Dvořák z jihočeského Lodhéřova se ve svém působení ve funkci starosty příkladně zasadil za svou obec a lepší budoucnost regionu. Lodhéřov, který leží nedaleko Jindřichova Hradce, je jedním ze zvažovaných míst v Čechách, která byla vybrána jako případná místa pro zbudování konečného úložiště vyhořelého jaderného paliva. Mimo jiné organizoval v obci referendum, ve kterém se obyvatelé téměř sto procenty hlasů vyslovili proti tomuto plánovanému projektu a spolu s kolegy starosty z ostatních dotčených obcí dosáhli toho, že se rovněž také Jihočeský kraj vyslovil proti umístění úložiště na svém území a také proti výstavbě bloků 3 a 4 jaderné elektrárny Temelín. Změněné politické poměry, které nastaly také díky demokraticky pochybným aktivitám jaderné lobby (heslo heslo „Miliony přece zaberou“) znamenaly ale bohužel obrat k horšímu jak pro práci pana Dvořáka, tak také s ohledem na výstavbu Temelína.

Jak pan Dvořák, tak také paní Schmied si právem zasloužili ocenění Sonne+Freiheit a chtějí se společně a s podporou spolku Sonne und Freiheit nadále zasadit za lepší budoucnost své vlasti.

Cena sestává z akcie největší rakouské společnosti zabývající se větrnou energií W.E.B. (www.windkraft.at) v hodnotě cca 400 EUR, jakož i z věcných cen.

Toto ocenění má spojit dohromady tyto tak znamenité osobnosti na obou stranách hranice a posílit výsledek jejich společného snažení.

Letos se konalo udílení cen dne 3. 11. nedaleko dolnorakouské hranice v krásném českém městě Slavonice. Zde jsme byli hosty takzvaného Institutu Slavonice (http://www.institutslavonice.cz/de/uber-uns/ ) na Náměstí Míru, který dříve sloužil jako škola.

Finanční prostředky na cenu pochází z darů a výtěžků z jazykových kurzů, mimo jiné z intenzivního týdenního kurzu konaného ve Věžovaté Pláni, první české obci sdružené ve spolku Klimabündnis, kde učitelé pracovali bez nároků na honorář.

Spolek Sonne und Freiheit (www.sonneundfreiheit.eu) vznikl v souvislosti s hnutím odporu proti Temelínu. Díky sponzorským darům mohlo být instalováno mimo jiné solární zařízení na obecním úřadu ve Věžovaté Pláni (první česká obec sdružená ve spolku Klimabündnis). Mezi lidi na obou stranách hranice bylo rozdistribuováno víc než 250 solárních rádií se svítilnou. Ze sponzorských darů z jazykových kurzů může být každoročně udělována mezinárodní cena ve formě akcie firmy zabývající se větrnou energií (www.windkraft.at). Spolek se podílel na „majákových projektech“ www.energiebezirk.at (www.helios-sonnenstrom.at) a projektech iniciovaných Waldviertlerským energetickým stálým stolem (Schrems, Merkenbrechts). Jako součást hornorakouské antiatomové ofenzivy jsou dále vyhotovovány překlady z mezinárodního antiatomového hnutí (www.oekonews.at). Přitom je sledován cíl globálního propojení protijaderného hnutí ruku v ruce s transformací energetiky směrem k obnovitelným zdrojům. Ústřední roli hrají kulturní a přeshraniční aspekty (mimo jiné byla přeložena kniha "Lidé z Temelína" od Antonína Pelíška a vydána v němčině).

Další informace:
Bernhard Riepl, b.riepl@eduhi.at, 00420775383750
Gottfried Brandner, temelinauswege@hotmail.com, 00436642331045
Irmgard Schmied, irmgard.schmied@gmx.at , 00436504209567
Jiří Dvořák, dvorakovai@email.cz , 00420734877555


www.sonneundfreiheit.eu
ZVR 370752737

Občane, atomu věř

Deník Referendum - 2.11.2012

Energetický monopol ČEZu se přelévá i do monopolu na informování o vývojových trendech v energetice, takže naší zemi ujíždí v této oblasti vlak.

Poslouchám často český veřejnoprávní rozhlas a (spíše namátkově) sleduji českou veřejnoprávní televizi.

Všimli si tam třeba - podobně jako mnozí naši spoluobčané - že bezplatná zdravotní péče, kterou donedávna garantovala ústava, pod rukou posledních vlád vzala za své; také bezplatné školství (pokud vypravujete prvňáčka do školy, tak víte co tím myslím), anebo třeba jistota důstojného odchodu do důchodu se u nás stali minulostí.

Veřejnoprávní média i občané si všimli třeba i toho, že největšími korupčníky deklarovaný boj proti korupci, je vlastně jeho karikaturou a že tzv. vládní reformy zatím obyvatelstvo pouze ožebračují a ekonomiku ruinují, namísto toho, aby cokoliv a kdekoliv u nás zlepšovaly.

Existuje však oblast, v níž čeští občané a česká média Nečasově vládě a panu Kalouskovi i Václavu Klausovi bezmezně a bez výhrad věří. Tou oblastí je oblast energetiky. Tj. oblast, která má a bude mít dlouhodobě dopad na rodinné rozpočty, avšak také na českou zahraniční i vnitřní politiku a nakonec dlouhodobě také na stav demokracie v naší zemi.

Energetika je oblastí, o níž česká veřejně právní média a bohužel i řada ostatních s přehledem a každodenně občanům lže. Zamlčovány jsou jako za bývalého režimu podstatné skutečnosti, překrucují se fakta a podporují se zde vylhané teze a podvodné záměry šířené u nás „z míst nejvyšších“. V tomto případě zejména z Ministerstva průmyslu a obchodu a z Hradu.

Občanům třeba není sděleno, že od předražené a po všech stránkách nebezpečné jaderné energetiky kromě Německa již odstupuje také Švýcarsko, Belgie, Švédsko, Itálie a další země; a že třeba ve Francii (tradiční baště jaderné energetiky) se proti této technologií výroby elektřiny nedávno vyslovilo již 56 procent obyvatel.

Český občan samozřejmě nemá vědět ani o tom, že jenom ve Velké Británií (další baště jádra) se - podobně jako ve Francií - jenom za uplynulý rok postavilo celkem 1000 MW výkonu větrných elektráren.

Jako „hotová věc“ a „zastavení celé Evropy na její cestě k ekologické energetice“ je pak českými i slovenskými médii opakovaně citován ojedinělý výrok jediné poradenské firmy, která ve svých pro-atomových a pro- uhelných prognózách zůstala se svým názorem v Německu anebo ve Velké Británii osamocena proti dalším osmdesáti.

Český občan samozřejmě nemá již vůbec přemýšlet nad tím, že atomový reaktor se spouští týden a odstavuje z provozu také týden; přitom se ale také od ČR požaduje, aby byla zaručena propustnost a flexibilita její energetické přenosové soustavy. To, že největší překážkou propustnosti a flexibility elektrické sítě ve střední Evropě jsou „neodstavitelné“ a „nevypnutelné“ bloky Dukovan a Temelína a tudíž nikoliv větrníky v severním Německu, se český občan nemá nikdy z českého rozhlasu a z české televize dozvědět.

Toto faktické vazalství českých médií vůči několika vládním činitelům, kteří si již dělí provize od Aatomstrojexportu a Westinghouse, však bylo zřejmé již při havárii jaderných reaktorů ve Fukušimě. Tehdy se například ve většině zemí na západ od nás zastavilo běžné televizní a rozhlasové vysílání a ve studiích zasedli četní dlouholetí odpůrci jaderné energetické technologie spolu s politiky, zákonodárci a dalšími osobnostmi, aby celou situaci kolem atomu opětovně posoudili a odpovědně řešili.

U nás - po mnoha ujištěních z ČT a ČRo, že se vlastně nic nestalo - s nějakým třídenním zpožděním paní Drábová pouze oznámila, že je situace „v podstatě zvládnuta“. Do studií rozhlasu a před kamery televize se jako ve správné atomové satrapii (situace se, jak je patrné u nás nezměnila od dob Černobylu), samozřejmě ani v čase atomové havárie s globálními dopady a dokonce ani po ní žádní odpůrci atomu nedostali. Taktně se taky pomlčelo o problémech v dalších deseti japonských atomových elektrárnách.

Aby toho vymývání mozků občanů a loajalita rozhlasu a televize k našim (ale jak je patrné, taký k americkým a ruským) „atomščikum“ nebylo dost, pokračovala i po Fukušimě nevybíravá kampaň proti domácí a ekologické energetice.

Bylo a je u nás zamlčováno, že obnovitelné zdroje - zejména využití energie větru a slunce - mají ve světě meziroční nárůst v řádu 20 i 30 procent a vyděšení čeští úředníci proto znovu a znovu prozkoumávají a vyřazují pod pohrůžkou vyhození z práce každý záměr k výstavbě nového větrného, bioplynového, slunečního či vodního energetického zdroje, anebo vyžadují od stavebníků nové posudky a posudky posudků, jen aby se čistě zametla cesta pro další Temelíny a tím miliardové provize pro pár vyvolených.

Občanům se nepřipomíná, že původní Temelín měl mít 4 bloky a měl stát celkem 30 miliard korun a elektrickou energií u nás po dostavbě (jak nám i tenkrát slibovali prakticky stejné firmy a stejní lidé jako dnes!) zlevnit. Dle české televize a rozhlasu máme také zapomenout, že se nakonec v Temelíně postavily bloky pouze dva a stály nakonec těch miliard celkem sto deset. Asi jenom omylem paní Drabová z Úřadu pro jadernou bezpečnost v soukromé televizi nedávno řekla, že další dva temelínské bloky (přibližně o stejném výkonu jako ty dva předešlé) mají stát „snad pouze“ 300 – 350 miliard…Toto jasné „zlevnění“ již beztak „velmi levné a nadějné jaderné technologie“, jak občanům opakovaně zdůrazňují česká média, si však český občan nesmí nikdy porovnávat s fotovoltaikou – tato energetická technologie totiž za posledních 10 let pravdu zlevnila desetkrát.

Občan se nemá dozvědět ani to, že pro experty ČEZu ještě donedávna „moderní“ a „velmi úspěšný“, avšak jediný pokračující evropský atomový projekt ve Finsku (v Evropě bylo odstaveno již více než deset atomových elektráren) se oproti plánu zpozdil o 5 let a Finsku se prodražil (zatím) jenom o sto oprocent. Do českých unikátních „statistik“ ukazujících světlou budoucnost jádra se samozřejmě promítá i to, že některé atomové elektrárny jsou v Americe rozestavěny již 40 let a jejich dokončení je v nedohlednu.

Za nejnebezpečnější aspekt celé této pro-atomové kampaně však pokládám skutečnost, že česká média veřejné služby zapomínají občanům sdělit, že obnovitelné zdroje energie dokáží i v naší zemi ve velmi krátkém horizontu (tj. nikoliv za dvacet anebo třicet let) zcela nahradit zdroje fosilní.

Zločinem vskutku do nebe volajícím je v této souvislosti zejména to, že faktickým zastavením všech projektů ekologické energetiky se u nás o celá desetiletí oddaluje ozdravení ovzduší a tím i zastavení nemocí a předčasného umírání lidí zejména tam, kde jsou u nás v provozu velké tepelné elektrárny využívající hnědé a černé uhlí.

Ekonomickým a do jisté míry i sociálním zločinem (ohrožením části střední třídy) této mediální kampaně je pak skutečnost, že média veřejné služby dnes u nás otevřeně slouží monopolizaci a centralizaci energetiky a tím centralizaci a následnému zneužívání ekonomické moci energetického monopolu nad chudnoucími občany.

O naší odpovědnosti za globální klima se pak česká média, poučena otcem české privatizace a současným prezidentem Václavem Klausem již vůbec nezmiňují. Ale to je již jiná kapitola, která české zastánce jádra vesměs nezajímá.

Média veřejné služby bezmezně a bezvýhradně vládě věří v oblasti energetiky a energetické politiky (anebo se tak alespoň tváří), i když referují poměrně objektivně o tom, jak současná vláda ruinuje, školství, zdravotnictví, sociální péči, zaměstnanost, kulturu a vědu i české rodinné rozpočty.

Důsledky této slepé víry v atomovou minulost - tj. nikoliv v budoucnost energetiky - budou pro naši zemi a nakonec pro mnohé naše spoluobčany samozřejmě smutné a dlouhodobé. Bude i nadále pokračovat zřejmě beznadějné zaostávání za Evropou a světem v zavádění moderních a čistých energetických technologií, prohlubování naší velmi velké závislosti na dovozu energetických nosičů (zejména z Ruska), nárůst nákladů za platby externalit spojených s ostrahou a infrastrukturou jaderných zařízení i zdravotní péčí. A pokračovat bude především katastrofální závislost občanů na energetickém monopolu, která bude samozřejmě spojena s ještě důslednějším tlakem tohoto monopolu na sdělovací prostředky a politiky.

Nedávný vládní zákaz svépomocných ostrovních instalací zařízení na bázi obnovitelných zdrojů energie (tj zákaz svépomocné stavby také pro zařízení bez dodávek do veřejné energetické sítě) jasně ukazuje, jak vlastně má v režii stavitelů Temelínů do budoucna vypadat energetická a ekonomická svoboda nás všech.

Je v této souvislosti zajímavé, že v sousedním Německu, kde si občané na rozdíl od občanů České republiky již delší dobu uvědomují hodnotu a cenu energetické (a z ní vyplývající politické, ekonomické a mediální) nezávislosti a svobody, má snaha o přechod k decentralizované a ekologické energetice i navzdory poslednímu nárůstu cen elektrické energie i nadále podporu až 93 procent občanů.

Roman Juriga



www.energie21.cz - 5/2012







Tips Freistadt, Seite 3, 12.9.2012

Energetická koncepce - nepatrný pokrok v mezích zákona

11. srpna 2012 - ČRo6

TK ministerstva průmyslu a obchodu , ministr Martin Kuba

Foto: Filip Jandourek



Přehrajte si celý příspěvek

Nelze říci, že by předložená energetická koncepce neobsahovala nic pozitivního. Především zamýšlený pokles podílu uhlí v energetickém mixu ze současných 40 na 15% během 30 let je nejrazantnější, s jakým kdy jaký ministr průmyslu počítal. Rovněž tak orientace na jadernou energetiku není v Kubově plánu tak silná, jakou navrhoval jeho předchůdce Kocourek. Ten chtěl z jádra výhledově dostávat až 80% energie, zatímco současná varianta počítá nanejvýš s 55 procenty. Tím ovšem výčet předností končí a víc než vrchovatě ho vyrovnají věci značně problematické.

Plánuje-li stát postavit další dva bloky v Temelíně a jeden v Dukovanech, musí především vyřešit otázku jaderného paliva. Nejen toho vyhořelého, ale i toho, které se do reaktorů zaváží. Zatím pochází 40% využívaného paliva z domácích zdrojů, přesněji řečeno z uranového dolu v Rožné. Je to jediný uranový důl ve střední Evropě a jeho zásoby se vyčerpají už za pět let. Ministr Kuba to chce řešit otevřením nových dolů na Liberecku, kde lze podle odhadů vytěžit až 56 tisíc tun uranu. Co těžba uranu obnáší a jaké má ekologické dopady, o tom se můžeme přesvědčit na Příbramsku, Jáchymovsku, ve Stráži pod Ralskem a všude jinde, kde se uran dříve těžil. Ani dnes by se těžba neobešla bez obrovských hald hlušiny a odkališť, které ohrožují okolí radioaktivním radonem a různými toxickými látkami ještě dlouho po ukončení těžby. K získání jednoho kilogramu uranu je totiž třeba vytěžit v průměru jednu tunu horniny, často chemickou cestou. A ministr Kuba ji ve své koncepci nevylučuje.

Ve stínu plánovaného poklesu těžby uhlí přichází koncepce i s plány, které jdou v zásadě opačným směrem. Jde například o plán prozkoumat zásoby uhlí v Beskydech kvůli budoucí možné těžbě nebo připuštění možnosti bourat kvůli těžbě další obce na severu Čech. S tím jde ruku v ruce i záměr vrátit do tzv. horního zákona možnost, aby stát mohl vyvlastňovat domy a pozemky v místech, která určí k těžbě. Vláda přitom teprve nedávno schválila návrh, aby tyto paragrafy z komunistické éry byly zrušeny. Naprosto komicky pak působí ministrova slova, kterými v Českém rozhlase obhajoval výstavbu nových spaloven: "Venku se nám válí 4 miliony tun odpadků, které nevyužíváme a zbytečně spalujeme uhlí". Snaha o eliminaci odpadů je jistě chvályhodná, ale mnohem lepší cestou je podle zkušeností ze světa i podle selského rozumu jejich recyklace. O efektivitě spaloven si může udělat představu každý, kdo by si zkusmo zapálil obsah vlastní popelnice. Spalovny proto připomínají spíš krematoria, kde se musí pohánět pece plynem nebo jiným palivem, aby materiál vůbec hořel. To je však už jen detail.

Podstatné je, že jsou tu i jiné koncepty energetické budoucnosti. Například studie společnosti Candol Partners označuje chystanou stavbu nových bloků v Temelíně za ekonomicky neobhajitelnou, protože uvažovaná investice ve výši 200 miliard korun se nikdy nevrátí. Stát by podle studie udělal mnohem lépe, kdyby podpořil technologické inovace, které by vedly k energetickým úsporám. To by spolu s obnovitelnými zdroji, které se v Evropě v nejbližších letech obejdou zcela bez státních dotací, pokrylo domácí energetickou spotřebu přinejmenším na dalších 20 let. Na tom ostatně staví i zákon, který přijali ve Velké Británii a další země se k něčemu podobnému chystaní. Podle některých studií by se Česko mohlo v příštích desetiletích zbavit závislosti nejen na jádru, ale i na fosilních palivech. A konečně sám vládní zmocněnec pro dostavbu Temelína Václav Bartuška říká, že stavět nové bloky není bezpodmínečně nutné, protože patříme k největším vývozcům elektřiny v Evropě.

Jenže starého psa novým kouskům nenaučíš a změnit myšlení je někdy úkol téměř nadlidský. Proto češí politici dál opakují mantru o tom, že naše energetická budoucnost spočívá jedině na jádru. Jejich slova mají stejnou hodnotu, jako když mluví o svém boji s korupcí nebo když slibují omezení poslanecké imunity.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

Autor: Jakub Šiška

Pořad: Názory a argumenty

Stanice: ČRo 6





Týdeník 5+2 - Olomoucký kraj - 13.9.2012

Jakub Šiška: Japonci už nechtějí o jádru ani slyšet

10.8.2012 - ČRo6

Přehrajte si celý příspěvek

Geigerův detektor pro měření radiace v Japonsku
Foto: ČTK/AP



Symboličtější místo a čas si japonský premiér Yošihiko Noda vybrat nemohl. Na vzpomínkovém shromáždění u příležitosti 67. výročí jaderného útoku na Hirošimu oznámil, že vláda zpracuje scénář pro úplný odchod země od jaderné energetiky.

Stalo se tak poté, co v zemi propukly masové demonstrace proti opětovnému spuštění jednoho z padesáti jaderných reaktorů, které byly po fukušimské havárii odstaveny kvůli kontrole. Každý pátek nyní protestují před úřadem vlády desetitisíce protijaderných aktivistů a Noda přislíbil, že s nimi naváže dialog. Jak sám přiznal, podle jeho zkušeností z veřejných debat žádá opuštění jaderné energetiky 70% lidí. Průzkumy veřejného mínění přinášejí podobná čísla.

Japonsko přitom platilo až do osudného zemětřesení v březnu loňského roku za jadernou velmoc. Z jádra získávalo 30% energie a tehdejší vláda chtěla zvýšit tento podíl do roku 2030 na 50%. Po Fukušimě se pracovalo s variantami 20, 15 nebo 10% v energetickém mixu. „Nulová“ varianta byla zatím tabu, takže ani premiér se neodvažuje říct, kdy by se mohlo Japonsko od závislosti na jádru zcela odpoutat. Proti tak jednoznačnému veřejnému mínění ovšem nemá on, ani jeho případný nástupce na vybranou.

S něčím takovým zastánci jaderné energetiky nepočítali. Podle jejich předpokladů se mělo po opadnutí emocí a racionálním zhodnocení situace vše vrátit do starých kolejí. Nejcyničtější hlasy dokonce tvrdily, že Fukušimou prokázala jaderná energetika svou bezpečnost, neboť škody byly prý vzhledem k síle zemětřesení malé a - jak jinak - situace je pod kontrolou.

Japonci ovšem mají jinou zkušenost. Například: rok po havárii oznámil japonský úřad pro jadernou bezpečnost, že množství cesia, které uniklo po havárii do okolí, se rovná ekvivalentu 158 hirošimských bomb. Ve stejné době odhalila sonda ve druhém poškozeném reaktoru desetkrát větší míru radiace, než jaká se pokládá za smrtelnou. Další reaktory jsou možná ještě v horším stavu, protože se je zatím vůbec nepodařilo prozkoumat.

Dvacetikilometrová zóna v okolí elektrárny zůstane zamořená a neobyvatelná ještě desítky let. Většina ze 150 tisíc lidí, kteří museli být evakuováni ze širšího okolí, se beztak bojí z obav před radiací vrátit. Jaký dopad bude mít havárie na lidské zdraví a přírodní ekosystémy, to se bude podle odborníků ukazovat teprve během několika dalších desetiletí.

Japonce ovšem nezradila jen technika, ale i lidé kolem ní. Kdo si myslel, že šlendrián, který provázel jadernou havárii v Černobylu, se ve vyspělém Japonsku nemůže stát, byl krutě zklamán.

Jen namátkou: čtvrt roku po havárii úřady přiznaly, že z elektrárny uniklo dvakrát víc radiace, než kolik uváděly. Se slzami v očích prohlásil tehdy vládní poradce, že vláda nedostatečně informovala o situaci a nepatřičně zvýšila limit radiace pro pracovníky elektrárny, čímž je vystavila smrtelnému nebezpečí. A do třetice: jedna z firem, které prováděly v elektrárně měření, dala zaměstnancům dozimetry v olověném obalu, aby je nevystavila tak silné radiaci a oni neodmítali nebezpečnou práci vykonávat. Úřady potom pracovaly s naprosto zkreslenými údaji.

Jestliže tedy Japonci říkají „ne“ jaderné energetice, je to naprosto logické a - jak se s oblibou říká - racionální. Jejich odhodlání by snad mohli zvrátit jedině čeští politici, pro které jaderná energetika nemá alternativu. Jak ostatně prohlásil ministr průmyslu Martin Kocourek blahé paměti, ještě než odklonil své miliony: „Kdyby Temelín stál tam, co Fukušima, nic tak drastického by se nestalo.“

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

Autor: Jakub Šiška



Kubův energetický balíček

3.8. 2012 - www.ihned.cz

Zdá se, že po letech Česko zase dostane zbrusu novou státní energetickou koncepci. Ta stávající je z roku 2004 a přeci jen již neodpovídá době. Způsob zvolený novým ministrem Kubou k prosazení jeho návrhu připomíná přípravu vánočního dárku, který má zůstat překvapením.

Trochu navnadit (viz titulky jarních novin postupně odhalující názory ministra: podporujeme dva nové reaktory v Temelíně; chceme dva bloky v Temelíně a třetí v Dukovanech; kromě tří atomových reaktorů budeme hledat místo pro novou jadernou elektrárnu), ale zároveň zmást ukázkou obalu krabice, ve které je přichystaný dar uschován. Po tiskové konferenci ministerstva průmyslu z konce července očekávají mnozí kromě jaderného boomu také konec spalování uhlí, úsporu peněz ve sféře obnovitelných zdrojů, ale přitom střechy posázené solárními panely a bezpečně zajištěné energetické zdroje přinejmenším do roku 2040.

Ministr Kuba ale z balíčku s názvem energetická koncepce České republiky neukázal novinářům všechno a nejproblematičtější část raději zabalil do jiného boxu – surovinové politiky. Snížil tím riziko prozrazení. A na připomínky před projednáním vládou dal ostatním ministrům jen 10 pracovních dnů v době vládní dovolené. A hlavně, nenechal nahlédnout těm, kteří dárek dostanou – občanům, starostům, malým firmám apod. To až přijde čas.

Tak jen aby se ministerstvo průmyslu strefilo do jejich vkusu. Při rozbalování přichystaného dárku budou nepochybně překvapeni. Divit převelice se po všech slibech této vlády budou v Horním Jiřetíně a Černicích. Zásoby pod jejich domy se neodepíší, ale naopak se dozvědí, že: „kroky nezbytné k přípravě využití části uhelných zásob za dnešními územně ekologickými limity je třeba realizovat nejpozději do roku 2016“. Spotřeba hnědého uhlí totiž podle návrhu koncepce oproti dnešku sice výrazně poklesne, ale ne zase o tolik, o kolik by mohla.

Podobný údiv nastane v Beskydech, kde má dostat zelenou průzkum ložiska černého uhlí směřující k jeho vytěžení. Po té, co stát již roky mluví o konci těžby uranu v Česku, budou překvapeni na Jihlavsku, kde se má pod Brzkovem a Věžnicí začít kutat uran a neméně pak na Liberecku, kde ministerští zvažují obnovu chemického loužení uranu v podzemí. Divení nastane i v obcích, u nichž má vyrůst hlubinné úložiště vyhořelého jaderného paliva – má o něm totiž být rozhodnuto již do roku 2015. Dozajista zaskočeni budou také v místě, které bude vybráno pro třetí českou jadernou elektrárnu.

Obsah dárku doslova vyrazí dech spotřebitelům elektřiny, až na vyúčtování najdou novou položku – podpora elektrické energie z jaderných elektráren. Od vlády, která chce zastavit podporu čistých obnovitelných zdrojů energie, protože zdražují elektřinu, a nahradit ji dotacemi jaderným reaktorům, které trvale zdražují, to bude vskutku nečekané.

Dozajista, abychom se vyvarovali „zkažených Vánoc“, by bylo lepší přichystaný balíček pořádně odkrýt a ministru Kubovi naznačit, že o taková překvapení nestojíme.

Edvard Sequens, Calla



Deník, ČB - 20.7.2012





MFDnes, 3.7.2012, str. A9





Německo přehodnocuje své energetické plány

26.cervenec 2012 - ČRo6

Jaderná energie. Ilustrační foto
Foto: ČEZ



Přehrajte si celý příspěvek

Že neustálý růst energetické spotřeby je z řady důvodů do budoucna neudržitelný, to si v Evropě uvědomuje čím dál víc obyvatel i politiků. Řada vlád proto přijímá nejrůznější zákony, které mají podpořit nejen využívání obnovitelných zdrojů, ale i tzv. chytrá řešení v podobě energeticky plusových domů, eliminace odpadů nebo udržitelných forem mobility.

Německo spolu s Rakouskem patří k průkopníkům tohoto trendu už od 90. let a havárie ve Fukušimě byla jen impulsem pro jeho urychlení. Plán, který německá vláda za souhlasu naprosté většiny obyvatel schválila, je skutečně velkolepý.

Vedle hojně medializovaného odstavení všech jaderných elektráren do roku 2022 v něm najdeme např. cíl snížit do roku 2020 spotřebu elektřiny o 10% nebo ke stejnému termínu uvést do provozu milion elektromobilů. Právě tyto dva závazky se nyní ukazují jako nesplnitelné, přesněji řečeno, jejich splnění by si vyžádalo enormní investice, na které v současné době země nemá.

Co je ovšem podstatné, vytyčený cíl nikdo z politiků zásadně nezpochybňuje, debata je jen o termínech a nástrojích. Následující měsíce je podle komentářů hlavních německých novin třeba využít k diskusi o tom, kam všude energetická změna zasáhne a kolik bude stát. „Nic se ale nemění na tom, že stanovený kurz zůstává správný,“ napsaly v komentáři například Sächsische Zeitung.

Že to bude diskuse náročná, o tom není pochyb. Konzumní společnost, ve které tzv. vyspělý svět žije, je na růstu hmotné spotřeby přímo založená. A i když je možné novými technologiemi jmenovitou spotřebu energie snížit, jiné faktory mohou tento efekt zcela eliminovat.

Ve Spojených státech například zjistili, že po masivním zavedení úsporných svítidel spotřebují domácnosti na osvětlení víc elektřiny, než předtím. Důvod je v tom, že v dobách starých neúsporných žárovek lidé při odchodu z místnosti zhasínali. Pak se jim dostalo poučení, že úsporné zářivky se častým vypínáním a zapínáním ničí a jejich spotřeba je tak malá, že zhasínat vlastně nemá cenu. Výsledkem je, že se v mnoha místnostech svítí prakticky nonstop. Řada lidí navíc tuto ideu aplikuje i na počítače, televizory a další spotřebiče, o kterých se domnívají, že je musí mít neustále v pohotovosti.

Podobně to může dopadnout i s tolik vzývanými elektromobily. Ty sice odbourávají závislost na ropě, ale místo ní potřebují elektřinu, kterou je třeba někde vyrábět. Odhady, o kolik tím spotřeba elektřiny vzroste, jsou zatím jen velice předběžné a hodně se liší podle toho, kdo s nimi přichází. Propagace elektomobility navíc může v myslích mnoha lidí vyvolat dojem, že se tím enviromentální dopady automobilismu vyřešily, takže bude možné ještě víc jezdit, ještě víc vyrábět aut, ještě víc stavět dálnic, ještě víc dovážet výrobků z druhého konce světa.

Že i na to je třeba nemalé množství surovin, energie a peněz, to už zůstane jaksi v pozadí. Stejně tak jako náklady na vybudování stovek kilometrů nových energetických sítí, které musí unést kolísavé výkony tisíců větrných elektráren a solárních panelů.

Má-li tedy mít debata o energetické změně smysl, musí v ní mít místo i otázky po tom, jak přesměrovat ekonomiku od růstu k rovnováze a jak nově definovat kvality života, na kterých nám záleží. Nelze stupňovat spotřebu a zároveň šetřit. Nelze vzývat stálý ekonomický růst a zároveň nedevastovat planetu, jejíž zdroje jsou omezené.

Veřejnost je nyní těmto tématům otevřena víc, než kdykoli předtím, i s ohledem na celoevropskou dluhovou krizi. Vznikají koncepty etického podnikání, bankovnictví i zemědělství, které udivují svou životaschopností. Jejich tvůrci mají k celkovému směřování ekonomiky také co říci. Oddechový čas, který si Němci pro diskusi nad energetikou dali, je tedy na místě. Potřebovali bychom ho i u nás.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

Autor: Jakub Šiška



Masivní nástup OZE ve světě a v Evropě pokračuje

Deník Referendum - 9.6.2012

Česká televize a další média šíří zkreslené informace ohledně obnovitelných zdrojů energie. Celosvětově dochází k jejich rozvoji.

V návaznosti na zkreslené informace šířené v ČR českou televizí a dalšími veřejně právními i soukromými médii o obnovitelných zdrojích energie je třeba vzít v úvahu, že jenom v roce 2011 bylo ve světě nainstalováno celkem 41.236 MW výkonu větrných elektráren, což představuje meziroční nárůst o 20,9 %. Celkový instalovaný výkon větrných elektráren ve světě tak dosáhl hodnoty 238,3 GW Velký nárůst objemu větrné energetiky zaznamenali v roce 2011 také země jakými jsou Francie, Itálie a Velká Británie – tradičně pokládané za tzv. „bašty“ jaderné energetiky. V roce 2011 každá s těchto zemí Evropské unie instalovala kolem 1000MW nového výkonu ve větru, což je řadí po Číně, USA, Indii a Německu mezi země s největším meziročním nárůstem instalovaného výkonu VtE v roce 2011.

V České republice je k dnešku nainstalován ve větrných elektrárnách výkon pouhých 218,9 MW a v roce 2011 byly v ČR instalovány pouhé 2 MW výkonu větrných elektráren! Celková výroba energie z větru v roce 2011 činila 397 GWh = pokrytí spotřeby energie ve zhruba 113.000 domácnostech Z důvodu neexistence politické podpory a důrazného zločinného prosazování větší energetické závislosti České republiky na dovozech energetických nosičů současnou vládní politickou garniturou, přibývají nové instalace větrných elektráren a také technologie využití dalších obnovitelných zdrojů energie v České republice v současnosti jenom velmi pomalu a pozvolna. Svět ale v tempu nepolevuje. (Jak bylo uvedeno výše - v roce 2011 přibylo na světě 41.236 MW výkonu v nových větrných elektrárnách, hlavně díky Číně a USA. Celkem je ve světě nainstalováno ve větrných elektrárnách přes 238.300 MW výkonu.)

Rozvoj fotovoltaických elektráren

Celosvětově došlo k rozvoji využití fotovoltaických systémů z 16, 6 GW instalovaného výkonu v roce 2010 na 27, 7 GW instalovaného výkonu v roce 2011. V roce 2010 byli hlavní trhy pro fotovoltaickou technologii výroby energie Německo, Čína a Česká republika . V roce 2011 to byli Německo, Čína, Francie a Japonsko. V České republice došlo v relativně krátkém období díky politickým rozhodnutím vlády Petra Nečase k úplné dezintegraci tohoto odvětví. Evropský podíl na trhu fotovoltaiky však zůstáva nadále největší a 75% nového výkonu bylo instalováno právě v Evropě. Celkově instalovaný výkon fotovoltaických elektráren v roce 2011 překročil 67,4 GW a je tak dnes po vodní a větrné energetice nejdůležitějším odvětvím energetiky založeným na obnovitelných zdrojích energie. Růst fotovoltaiky dosáhl v roce 2011 meziročního nárůstu o 70%, co je nejvíce ze všech technologií využití zdrojů energie. Celková výroba fotovoltaických elektráren v roce 2011 dosáhla 80 bilionů kWh a toto množství by dokázalo pokrýt roční spotřebu více než 20 milionů domácností. Výkon doposud instalovaný v Evropě by měl v příštích letech zásobit elektrickou energii až 15 milionů evropských domácností.

Za povšimnutí v sektoru fotovoltaiky stojí na jedné straně výkyvy, k nimž na fotovoltaickém trhu dochází v jednotlivých zemích jak v důsledku změn legislativních a ekonomických podmínek pro investory , tak také v důsledku omezené kapacity energetických sítí zejména u velkých instalací.(Toto se v roce 2011 projevilo třeba prudkým nárůstem počtu instalací v zemích jakými jsou Itálie, Belgie, Slovensko, Bulharsko a výrazným útlumem rozvoje anebo dokonce desintegrací celého odvětví třeba ve Španělsku anebo v ČR. ) Celkový prudký rozvoj odvětví a trend k nárůstu fotovoltaických instalací však zůstává nezměněn a spíše akceleruje. Česká energetika jako celek v roce 2011 i díky rozvoji fotovoltaiky v předchozím období posílila své postavení v rámci energetiky EU. (Jednak si upevnila pozici čistého exportéra elektřiny, když vyvezla o 2 TWh elektřiny více oproti roku 2010. S celkovým exportem 17 TWh elektřiny nadále drží pomyslnou 2. příčku vývozců této komodity v rámci celé sedmadvacítky.)

Novým a poměrně překvapivým zjištěním je fakt, že česká energetika si v roce 2011 i přes značnou výstavbu fotovoltaických elektráren v ostatních zemích EU a domácímu útlumu odvětví udržela 4. místo ve výrobě elektřiny z tohoto zdroje. Více než 10 % domácí spotřeby tak už česká energetika pokrývá výrobou elektrické energie z obnovitelných zdrojů.

Pokud budeme pro porovnání síly tuzemské fotovoltaické základny uvažovat výrobu elektřiny z fotovoltaických elektráren v EU 27 v 2011 (nejnovější evropská data a odhad ENERGOSTAT), tak se Česká republika opět zařadila mezi 4 evropské solární velmoci hned vedle Německo a i relativně „slunnější“ Itálii a Španělsko. Převážně díky rychlému rozvoji (v letech 2009 a 2010) byla prostřednictvím výstavby fotovoltaických elektráren rozšířena celkový instalovaný výkon elektráren v ČR o zhruba 9,5 % - o 1920 MW) a díky rozvoji fotovoltaiky bylo umožněno ČR se významně přiblížit k stanovenému 13% podílu OZE na hrubé spotřebě v 2020.

Aktuálně, tzn. v roce 2011, přispívaly obnovitelné zdroje v ČR k celkové hrubé spotřebě elektřiny zhruba 10,2 % (v 2010 8,3 %). Struktura tuzemského mixu obnovitelných zdrojů vypadala z pohledu výroby elektřiny následovně: 34 % spalování bioplynu a biomasy, 29,7 % vodní elektrárny, 29,4 % fotovoltaické zdroje, 5,5 % větrné elektrárny a 1,4 % skládkový plyn. Za zmínku stojí i fakt, že výroba elektřiny z fotovoltaických elektráren se v roce 2011 meziročně zvýšila o 244 % na 2 118 GWh. Na základě směrnice 2009/28/ES, která upravuje společný rámec EU pro podporu výroby energie z OZE a stanovuje závazné národní cíle podílu OZE pro každý členský stát, má ČR v následující dekádě zvýšit minimálně o dalších 2,8 procentních bodů svoji výrobu z obnovitelných zdrojů vzhledem k tuzemské hrubé spotřebě elektřiny.

Toto navýšení výroby z domácích obnovitelných zdrojů je - jak ukázal také tzv. „fotovoltaický boom“ v letech 2009 a 2010, velmi snadno dosažitelné a i překročitelné, pokud pro navýšení vznikne právní a ekonomický rámec umožňující do budoucna rozvoj energetiky využívající obnovitelné zdroje energie a pokud se podaří s předstihem řešit možné požadavky na dodávky energie z obnovitelných zdrojů v době nepříznivých klimatických podmínek a také racionálně akumulovat energii z obnovitelných zdrojů energie v čase přebytku jejich výroby.

Trendy vývoje

Z porovnání s jinými zeměmi i z tuzemského mixu OZE je zřejmé, že poněkud nedoceněná je u nás v současné době zejména výroba elektřiny z větru, přitom by mohla významně přispět k dosažení unijních cílů a více diverzifikovat energetický mix ČR (přinejmenším právě z pohledu OZE). Instalovaná kapacita se v ČR mění u tohoto typu zdroje meziročně zcela minimálně nebo vůbec (stav instalovaného výkonu ke konci roku 2011: 218,9 MW; resp. 2010: 217,8 MW, resp. 2009: 193 MW výkonu).

Oproti situaci u nás představovala v roce 2011 výstavba větrných elektráren (9 616 MW) 22 % z celkového přírůstku nové instalované kapacity, resp. 30 % z nové výstavby obnovitelných zdrojů v EU. V současné době se však připravuje projekt rozsáhlého větrného parku v Moldavě (a stejně velký – 60 MW – v Chomutově, tzn. celkem až 120 MW), za kterým stojí společnost EP Renewables (dcera Energetického a průmyslového holdingu).



Je tudíž zřejmé, že globální trend rozvoje nárůstu využití obnovitelných zdrojů energie, který bude pokračovat a nepochybně se časem projeví i v České republice, jejíž vládní garnitura se mu v současnosti brání. To si vyžádá jak rozsáhlé investice do rozvoje tzv. „inteligentních sítí“ které dokáží různé zdroje energie navzájem integrovat, tak také potřebu obnovitelné zdroje které jsou závislé na počasí (rychlost větru, námraza) a denní a noční době, roční období (sluneční světlo) v dostatečné míře zálohovat - pokud možno dalšími zdroji, jejichž dopady na životní prostředí budou, podobně jako u zdrojů využívajících obnovitelné zdroje minimální.

Ve světle uvedeného se akumulace energie a její následné využití třeba prostřednictvím přečerpávacích vodních elektráren šetrných k životnímu jeví jako ideální řešení a tato technologie v dohledné době nepochybně nalezne své uplatnění v řadě zemí, které usilují o energetickou nezávislost a soběstačnost a rozhodli se pro budování a rozvoji své energetiky založené na decentralizovaných obnovitelných zdrojích energie. (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Belgie, Itálie) v delším časovém horizontu zřejmě také ČR .

Přenosová soustava v ČR a v Evropě

Provozovatelé přenosových soustav (dále TSO) ve střední Evropě se vyrovnávají s komplexnějšími provozními podmínkami ve svých přenosových systémech, především vlivem masivního nárůstu větrných i solárních zdrojů s přerušovanou výrobou. Proto se společnost ČEPS aktivně zapojila do iniciativy „TSO Security Cooperation“ (dále TSC). Jejím cílem je prohloubit vzájemnou provozní spolupráci a koordinaci mezi TSO. V roce 2008 se ČEPS s dalšími deseti TSO z regionu střední a východní Evropy (dále CEE), Nizozemí a Švýcarska zavázala k vytvoření společné platformy zajišťující vzájemnou výměnu informací, jednotné výpočty provozních situací a v neposlední řadě koordinaci případných nápravných opatření. Prvním úspěchem této spolupráce bylo spuštění rozšířeného regionálního varovného systému v červenci 2009.

Výzvu k vytvoření ENTSO-E dala Evropská komise (EK) na podzim 2007, kdy publikovala návrh tzv. třetího energetického balíčku, ve kterém přímo nadefinovala postup vzniku, úkoly a povinnosti nového sdružení evropských provozovatelů přenosových soustav (PPS). Po intenzivním přípravném období, ve kterém ČEPS patřila k nejaktivnějším členům, představitelé evropských PPS z 34 zemí dne 19. prosince 2008 v Bruselu oficiálně založili asociaci s názvem „European Network of Transmission System Operators for Electricity“ (ENTSO-E). Tato asociace je transformována do organizace kompatibilní s nařízením č. 714/2009 ES, které je v platnosti od 3. března 2011. ENTSO-E nyní sdružuje 41 PPS, kteří slouží více než půl miliardě obyvatel Evropy. Hlavním posláním ENTSO-E je zajistit bezpečnost provozu propojených elektrizačních soustav, integraci obnovitelných zdrojů a zajištění fungujícího vnitřního trhu s elektřinou IEM uplatňovaného v Evropě

Synchronní propojení elektrizačních soustav kontinentální Evropy zahrnuje celou západní a střední část evropské pevniny od Portugalska do Polska a od Dánska do Řecka. V současnosti se dokonce uvažuje o čtyřech možných projektech rozšíření tohoto systému na východ: 1. propojení se soustavou IPS/UPS (země Společenství nezávislých států + pobaltské státy), 2. s pobaltskými státy, 3. připojení Ukrajiny s Moldavskem a 4. připojení Turecka. ČEPS podporuje rozšiřování kontinentálního systému, za podmínky zachování bezpečnosti a spolehlivosti provozu.

Ambice Evropské Unie i jednotlivých členských zemí splnit kritéria podílu obnovitelných zdrojů k roku 2020 a dále přejít ve výhledu roku 2050 k CO2 – neutrální energetice - znamenají obrovský nárůst instalovaných výkonů obnovitelných zdrojů energie (OZE). Zařízeni se budou budovat v lokalitách s optimálními přírodními podmínkami: vítr, sluneční svit, vodní zdroje a vhodný spád u vodních zdrojů. Tyto lokality jsou často daleko od center spotřeby a navíc mají (s výjimkou přečerpávacích elektráren!) charakter přerušovaných dodávek, závislých na aktuálních přírodních podmínkách, které jsou však dnes již predikovány pravděpodobností. Bezpečná a úspěšná integrace velkých větrných, slunečních i vodních elektráren do elektrizačních systémů je tak přímo podmíněna existencí přenosového systému, schopného transportovat desítky GW na tisíce kilometrů - „SUPER GRID“ neboli „ELEKTRICKÝMI DÁLNICEMI“. Dobré řešení, zejména k posílení stability lokálních a regionálních energetických sítí zde nabízejí přečerpávací vodní elektrárny šetrné k životnímu prostředí, umožňující akumulaci energie v době jejího nadbytku.

V návaznosti na zkreslující a v českých médiích často opakovanou informaci o tom, že větrné elektrárny v Německu anebo domácí fotovoltaické elektrárny způsobí v ČR tzv. black-out, si dovoluji připomenout, že největší překážkou flexibility a propustnosti energetické sítě ve střední Evropě jsou také do budoucna jednoznačně jaderné bloky Temelína, Dukovan, Jaslovských Bohunic a Mochovců. Zapojení těchto elektráren do energetické soustavy totiž trvá (stejně jako jejich bezpečné odstavování z provozu) přibližně týden.

Zkorumpovaným zastáncům nových Temelínů samozřejmě velmi vyhovuje skutečnost, že náklady i termíny dostavby těch jejich tzv. „špičkových zařízení“ se budou (tak jako vždy a všude doposud!) několikanásobně navyšovat a případně ztrácet v nedohlednu.

Lze také bohužel předpokládat, že prostředky zamýšlené pro ČEPS z EU na posílení energetické infrastruktury v ČR pro integraci většího množství OZE do energetické soustavy mají být již v dohledné době zneužity na posílení páteřních vedení pro vyvedení výkonu dalších jaderných a velkých paroplynových elektráren (tj. k dalšímu snižování energetické soběstačnosti ČR!). To bude v budoucnu zřejmě velmi závažným důvodem k dalšímu omezování přístupu ČR k evropským financím.

Zamýšlená výstavba velkých jaderných a paroplynových elektrárenských bloků (a očekávané provize od společností Westinghouse, AREVA i Atomstrojexport, i zvýšený import plynu (provize od Gazpromu) však zřejmě dokáží některým členům v budoucnu již nevolitelné vládní garnitury v České republice a také managerům nevětší a „polostátní“ místní energetické společnosti zajistit poklidné stáří.

Nedivme se tudíž, že tito lidé, těšící se u nás jak podpoře nejvyššího ústavního činitele („otce kupónové privatizace“ a také „odborníka na klimatologii“) a také podpoře úplatných tzv. „mainstereamových médii“, budou v tažení proti ekologickým zdrojům energie i nadále pokračovat a prosazovat i nadále ničení životního prostředí a devastaci zdraví obyvatel i prohlubování energetické závislosti ČR - především s využitím účelově namíchaných a propagandisticky podbarvených ekonomických a technologických informací o „skvělých výhledech“ dnes již beznadějně zaostalé české energetiky založené na fosilních zdrojích a jádru.

Zdroje: tzb-info, ERU, ENERGOSTAT, SUSTAINABLE ENERGY REVIEW, ČEPS a další

Roman Juriga





ČEZko v rukou zdatných manipulátorů

Deník Referendum - 30.5.2012

Otřesná a námi všemi placená reklamní kampaň na zastaralou a nepotřebnou jadernou technologii, jíž jsme zde s celou českou veřejností svědky, pouze ukazuje, kam až dospěla arogance a moc jedné jediné energetické firmy.

Člověk slabšího rozumu, který si navíc nepamatuje dobu předlistopadovou ani léta spojená s výstavby prvních dvou bloků Temelína, by si snad mohl myslet, že naprosto náhodně jsou v UDÁLOSTECH na ČT a ve ZPRÁVÁCH na Nově, ale někdy třeba také v seriózním a kvalitním pořadu Reportéři ČT vysílány několikaminutové klipy vychvalující jadernou energetiku. Hloupější člověk by se mohl také domnívat, že každý druhý večer, opět v hlavních zprávách, jsou výmysly jaderných expertů a odborníků z ČEZka o údajné „škodlivosti“ slunečních a větrných elektráren vysílány pouze „náhodou“. Bohužel však ódy na jádro a minuty nenávisti k „větrníkům“ a „slunečníkům“ samozřejmě náhodně vysílány nejsou.

Ve své podstatě otřesná a námi všemi placená reklamní kampaň na zastaralou a nepotřebnou jadernou technologii, jíž jsme zde s celou českou veřejností svědky, pouze ukazuje, kam až dospěla arogance a moc jedné jediné energetické firmy, která dnes suverénně ovládá svými penězi nejen koaliční a opoziční politiky, ale také většinu tzv. veřejnoprávních a soukromých médií.

O to více překvapivé v této tristní situaci, kdy lidé civí na rozumování manažerů a vazalů jediné firmy a poslouchají z rádia jejich podivné a ničím nepodložené vývody o zářné budoucnosti jádra, je mlčení naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a také všech těch, kdo si dnes uvědomují, že víra občanů − ovčanů v tuto firmu a povinná nenávist ke všemu, co si tato firma v ČEZku nepřeje, je cestou do pekel jak pro naši demokracii, tak pro demokratický dialog o zásadních otázkách, které se týkají naší země a života v ní v budoucnosti.

Dnes ničím a nikým neomezená státofirma, disponující spoustou prostředků a neotřesitelnou přízní nejvyššího ústavního činitele, si tak u nás dnes opravdu nejenom dělá, ale také říká veřejnosti co chce. Propracovaný program vymývání mozků, který u nás již nejméně třetím rokem i prostřednictvím médií veřejné služby provozuje, je pochopitelně začátkem něčeho, co sice v České republice vůbec nepotřebujeme, avšak za co jednou pořádně zaplatíme.

Je v dané situaci z hlediska fungování demokracie hanebné, že nejenom většina soukromých médií a novin u nás, ale především média veřejnoprávní neposkytují adekvátní prostor k prezentaci firmou neposvěcených názorů a pohledů na zásadní otázky týkající se budoucnosti české energetiky, a tím i kvality života občanů v budoucnosti.

Čezké sny o jádru a skutečnost

Dávno předtím, než vybouchla Fukušima − v roce 2002 − se výstavba jaderných reaktorů ve světě dostala na historické minimum. I v tomto čase si však několik ČEZkých „jaderných expertů“, kteří konečně spustili celkem 7x(!) oproti plánu předraženou a o deset let opožděnou, avšak pouze polovinu Temelína, stouplo bez náznaku jakéhokoliv ostychu (a samozřejmě také bez jakékoliv omluvy) před kamery televizí a mikrofony rozhlasových stanic a před celou českou veřejnost a lhalo lidem bez zardění o „renesanci jaderné energetiky“, o „zlevňování jaderné technologie“ a také o „vyřešení problému ukládání jaderného odpadu“…

To všechno v době, kdy v Evropě a ve světě pomalu již začínal masivní odstup od jádra ve prospěch ekologických obnovitelných zdrojů energie a rozestavěnost jaderných zdrojů se držela na stabilní velmi nízké úrovni − třeba i díky faktu, že některé americké jaderné elektrárny, které se měly po 40 letech provozu již uzavírat a odstavovat, byly ještě ve stadiu rozestavěnosti… O nákladnosti těchto projektů v zemi do značné míry ovládané a vlastněné státofirmou však v našich médiích opět nepadlo ani slovo…

Naši „jaderní experti“ a jejich žáci, odchovaní postkomunistickým školstvím, se prostě svých snů nemínili (a i nadále nemíní) vzdát a svoje teze naučené z učebnic energetiky z 50. let minulého století hlásali i nadále, třeba také ve chvíli, kdy bylo jasné, že za dle nich „moderní, špičkový a levný“ projekt společnosti AREVA ve Finsku zaplatí Finové této francouzské firmě nejméně o 100 % víc, než bylo původně domluveno, a že se jeho spuštění oproti plánu nejméně o pět let opozdí…

Zavírání jaderných elektráren a odstupování celých zemí od centralizované, nebezpečné a předražené (a jak je dnes více a více patrné samu podstatu demokracie ohrožující) jaderné technologie samozřejmě pokračovalo a pokračuje zrychleným tempem po havárii jaderných zařízení v Japonsku v důsledku zemětřesení na začátku roku 2011.

Nadšení z jádra ve světě ostatně ochabuje také proto, že problémů kolem dávno již odstaveného havarovaného reaktoru v Černobylu neubývá, jak by si ČEZští experti zajisté přáli, ale spíše naopak přibývá…

Uvedené skutečnosti měly být a mají být i nadále před českou veřejností pokud možno utajeny. Obyvatelstvo je třeba strašeno vysokou cenou energie v důsledku zapojování nových obnovitelných zdrojů energie. Fakt, že Německo (které již dávno vsadilo na obnovitelné zdroje energie a odstavilo jenom letos 9 jaderných elektráren) elektrickou energii pro koncové zákazníky v poslední době zlevňuje, není samozřejmě manažerům ČEZu příjemný. Česká veřejnoprávní média a novináři i nadále poslouchají na slovo a odpůrcům zastaralých a megalomanských koncepcí firmy neposkytují prostor. Zřejmě „dobře vybraná“ Rada pro rozhlasové a televizní vysílání mlčí také…

Nepřítel naší zářné budoucnosti je jasný - jsou to OZE!

Česká republika je do značné míry závislá na dovozu energetických nosičů ze zahraničí. Dovážíme zemní plyn, ropu a ropné produkty, jsme závislí na uranu, který se pro nás těží v Kazachstánu a obohacuje se na palivo pro jaderné bloky Temelína a Dukovan v Rusku. V podobné situaci se octla celá řada zemí a ty se snaží svoji energetickou závislost na dovozech snížit.

V ČEZku se však státofirma a jí poddaní politici a podílníci (možná také v této souvislosti stíhatelní za velezradu, nebo braní úplatků) rozhodli vykročit jiným, přesně opačným směrem − totiž naši závislost na jiných a politicky i někdy docela nestabilních zemích pokud možno zvyšovat a prohlubovat.

První vážný pokus o jakousi energetickou nezávislost pomocí fotovoltaiky se povedlo kvůli jediné chybě v jinak dobrém zákoně (jednalo se o nemožnost státu pružněji reagovat na snížení cen fotovoltaické technologie) prakticky v zárodku zlikvidovat.

Na likvidaci celého odvětví obnovitelné energetiky se státofirma s plnou vehemencí začala podílet zejména ve chvíli, kdy si její jaderná kohorta uvědomila, že se zde skýtá zřejmě poslední šance, kdy může doslova pootočit kolesem dějin o několik desetiletí nazpátek.

To, že ekologicky přijatelná energie z fotovoltaiky zlevnila v průběhu nějakých 6 let téměř na jednu pětinu, se pro firmu provozující řadu špinavých hnědouhelných a dvě jaderné elektrárny stalo paradoxně důvodem k zahájení hysterické a nevybíravé kampaně plné polopravd, lží a poplašných zpráv s cílem oblafnout ještě alespoň jedenkrát důvěřivou českou veřejnost a přece jenom prosadit staré jaderno-uhelné plány jako vystřižené z pětiletek budování socialismu.

Frustrovaní lidé pohádce o rozvrácených rodinných rozpočtech pro matky samoživitelky kvůli fotovoltaice bohužel velmi snadno uvěřili. (Mnohaprocentní a na rozdíl od „slunečního boomu“ velmi skutečná likvidace a devastace rodinných rozpočtů tzv. daňovou reformou však má být zmanipulovanou veřejností vnímána jenom jako jakási bezbolestná kosmetika.)

Avšak lžím a strašení obyvatelstva ze strany státofirmy a jejích mediálních sluhů stále není konec. Dramatiky z ČEZkých kanceláří jsou barvitě popisovány tragické blackouty (či spíše blaf-outy?), které se nikdy a nikde ve světě kvůli obnovitelným zdrojům nestaly (tj. ani na východě USA ani v Itálii a ani ve Francii!).

Lidem je třeba opakovaně připomínán kus ledu, který spadl před jedoucí auto pod větrnou elektrárnu, anebo dávno již zapomenuté „přetlaky“ z německých větrníků na ČEZkou energetickou síť, a to jako tragédie snad stokrát větší než nějaká ta, dle paní Drábové a expertů ČEZu, perfektně zvládnutá a bezproblémová Fukušima anebo v podstatě zdraví snad docela prospěšný a i nadále do budoucnosti „zářící“ Černobyl… Jaderný odpad a jeho ukládání pro hustě osídlené ČEZko (na rozdíl od celého světa!) samozřejmě také není žádný problém…

Na obrazovce ČT je pak důvěřivá veřejnost s požehnáním politiků i všech těch mediálních rad jednou strašena neuvěřitelnými blaf-outy, tu v důsledku německých větrníků (když zaduje z polí) a jindy zase blaf-outy kvůli fotovoltaice, když je nebe bez mráčků a teploty šplhají ke třiceti stupňům Celsia. (Takže asi vůbec netřeba pochybovat o tom, že nám milovaná jaderná státofirma již brzy a na potvrzení svých slov zřejmě nějaký ten opravdový blackout zorganizuje.)

Skutečnost je taková, že od poloviny roku 2009 se u nás vede dodnes pokračující kampaň mající za cíl všechny ekologické obnovitelné zdroje energie (tj. ekologickou a bezemisní energii slunce, větru, tzv. malé vody a biomasy) pokud možno v očích důvěřivé veřejnosti maximálně zdiskreditovat a znemožnit a na straně druhé zdůvěryhodnit plány jak vystřižené z 50. let, které mají za cíl v nevelké a hustě osídlené České republice postavit alespoň 6 bloků zcela nepotřebných a centralizovaných jaderných elektráren, jejichž odstavování z provozu i zapojování do sítě však trvá (na rozdíl od zdrojů obnovitelných) obvykle týden(!), a samozřejmě také plány prohloubit naši závislost na dovozu energetických nosičů ze zahraničí.

…že by opět „ztroskotanci a samozvanci“?

Stavitelé a experti od nových Temelínů nám samozřejmě nikdy předem neřeknou pravdu o tom, kolik ten jejich reaktor bude stát, a ani nám nikdy předem neřeknou, kdy vlastně bude dostavěn. Náklady, ať by byly jakékoli, samozřejmě jako nesvéprávní rukojmí státofirmě (jíž teď opět 90 % obyvatel díky velmi promyšlené mediální kampani věří) zaplatíme.

Desítky miliard, o něž se u těchto megalomanských projektů VŽDY(!) navyšuje rozpočet a i mnohamilionové provize pro vesměs zkorumpované politiky, kteří jaderné elektrárny upřednostňují a povolují, jsou totiž jaksi ze zvyku nad právem i nad jakýmikoliv úvahami o etice, životním prostředí i demokracii. Zřejmě především proto, že se zde jedná o částky vskutku astronomické.

Tzv. jaderní experti u nás samozřejmě vědí také to, že pokud se v ČR postaví jenom o několik desítek více větrníků, budou si muset asi nechat zajít chuť na tučné provize i na ovládání celé země, jejího politického i mediálního života a také všech pokorných plátců, jimž každý měsíc posílají složenku. I proto ostatně ČEZ, stojící vysoko nad politiky i zákonodárci, v rozporu s českým právem i mezinárodními závazky naší země v současnosti žádné(!) připojování ekologických elektráren (tj. elektráren vodních, slunečních, větrných a elektráren na biomasu) již třetím rokem nepovoluje.

V této situaci je myslím dobré připomenout si, že nedávno zesnulý básník a zakladatel českého undergroundu Ivan Martin Jirous v posledních letech velmi vehementně varoval před mocí výše uvedené státofirmy. Další významná osobnost, bývalý prezident Václav Havel, dokonce vždy volil a ve volbách doporučoval Stranu zelených, která se dokázala vůči jaderné technologii jako asi jediná v ČR vymezit.

Myslím, že tito dva pánové, Václav Havel a Ivan Martin Jirous, pro ČEZ i Václava Klause a nadále manipulovanou většinu občanů zajisté i nadále „ztroskotanci a samozvanci“, nám ještě před jejich smrtí o ČEZu, svobodě a demokracii i jejím ohrožení v naší zemi naznačili svými postoji cosi velmi podstatného.

V každém případě jistým způsobem vyjádřili svá stanoviska vůči mocné energetické společnosti, která chce tuto zemi ovládat s pomocí jí kontrolované a vlastněné ohromné energie atomu.

Nemusím asi ani dodávat, že se právě k těmto postojům výše uvedených nedávno zesnulých „ztroskotanců a samozvanců“ hlásím. V sázce je totiž příliš mnoho. Jak ukazují nadále probíhající mediální manévry ČEZu, obavy o osud demokracie a naši budoucnost v rukou jedné jediné energetické společnosti jsou v České republice opodstatněné.

Roman Juriga



Jak to ti Japonci bez atomu dělají?

Týdeník Budějovicko 20/2012 - Strana 7




Falešné vábení nukleárních sirén

21. 5. 2012 - www.ihned.cz

Zástupci atomové lobby přicházejí s novinkou - zvýhodňovat jadernou energetiku jako nástroj ke snížení emisí skleníkových plynů a způsob, jak naplnit evropské klimatické cíle. A snaží se svůj nápad prosadit na unijní půdě. Má to ale několik podstatných vad na kráse odhalujících faleš takového snažení.

Jadernému průmyslu teče do bot. Náklady na potřebnou technologii neustále rostou a vyrobená elektřina přestává být kvůli vysoké ceně konkurenceschopná. Popravdě ona nebyla asi nikdy, ale dlouho jí pomáhaly skryté subvence typu omezené odpovědnosti za možnou jadernou škodu. Ty už přestávají stačit, a tak jaderný průmysl hledá nové cesty, jak dostat další finanční injekci.

Nejinak ČEZ. Zapomenuta jsou prohlášení o skvělé ekonomické budoucnosti nových reaktorů v Temelíně a náš polostátní moloch žádá stát o pomoc. Jednou z diskutovaných možností, které se nebrání ministr průmyslu Kuba, je garance výkupní ceny – prý po vzoru podpory pro obnovitelné zdroje energie. Ovšem není moc co poměřovat, atomové elektrárny již spolkly mnohonásobně více veřejných peněz na svůj rozjezd, než nyní dostávají zelené zdroje elektřiny. Chtít dotovat jaderné elektrárny 58 let poté, co první z nich začala dodávat elektřinu do sítě, je podobné, jako kdyby dnes někdo žádal podporu na prodej tranzistorových rádií.

Nicméně zástupci atomové lobby přicházejí s novinkou – zvýhodňovat jadernou energetiku jako nástroj ke snížení emisí skleníkových plynů a způsob, jak naplnit evropské klimatické cíle. A snaží se svůj nápad prosadit na unijní půdě. Má to ale několik podstatných vad na kráse odhalujících faleš takového snažení.

Jaderná energetika si dává nálepku bezemisního zdroje nezaslouženě. Samotné štěpení uranu sice neprodukuje oxid uhličitý či metan, ale celý jaderný palivový cyklus již ano. Dokonce v množství, které pak jádro řadí někam mezi obnovitelné zdroje a spalování fosilních paliv. Další problém spočívá v omezených možnostech jaderné energetiky. Jak spočetla Mezinárodní energetická agentura, na žádoucím snížení emisí do roku 2050 se mohou jaderné reaktory podílet 6 %, ale poté, co se jich postaví více než tisíc. Každý rok na tři desítky. Stav světové ekonomiky, bezpečnostní situace a fakt, že počet provozovaných reaktorů nezadržitelně klesá, odsouvají podobné úvahy mimo realitu.

Pokud jaderná lobby nakonec uspěje v získání dalších veřejných financí, aby udržela toto nekonkurenceschopné průmyslové odvětví při životě, pohltí výstavba nových atomových reaktorů peníze, které by bylo vhodnější použít chytřejším způsobem. Pokud skutečně chceme snižovat emise skleníkových plynů, významné a navíc levnější možnosti se skrývají ve vylepšování energetické efektivity a v posilování obnovitelných zdrojů. Energetickou náročnost českého průmyslu lze už s dnešními technologiemi srazit o čtvrtinu. Při zachování současné výroby by tak jen podniky ušetřily ekvivalent produkce dvou temelínských reaktorů. Nebylo by to prozíravější rozhodnutí?


Edvard Sequens, Calla



...

Z: www.ceskobudejovicky.denik.cz - 20.4.2012, strana 8

Reaguji na článek pana Jakuba Sekaniny z Českobudějovického deníku ze dne 11. dubna. Na rozdíl od něho si nemyslím, že rozšíření JETE nám nějak prospěje. Správnou cestou je cesta úspor, a to jak samotné energie, tak využitím strojů a přístrojů s nízkou spotřebou energie, bydlením v nízkoenergetických domech a využíváním obnovitelných zdrojů energie. Uranová ruda není obnovitelná surovina, jednou dojde a jaderné palivo dovážíme. Proto není na místě doufání, že soustředíme­li se na jádro, budeme energeticky soběstační.
Není pravda, že bez jádra to nepůjde. Německo, Rakousko, Švýcarsko a Itálie mají dobře spočítané, že se bez tohoto zdroje obejdou. Domnívám se, že v naší republice mluvit o zvýšení výroby elektřiny je nesmysl. Patříme mezi největší vývozce elektřiny na světě, v přepočtu na počet obyvatel, přičemž u nás zůstává odpad a znečištěná příroda. Rovněž tvrzení v článku, že vláda by měla podpořit jaderný průmysl, je velmi sporné. Do žádného zdroje energie nenateklo v ČR více peněz než do jádra. Rozšíření JETE o další dva bloky by pravděpodobně sloužilo hlavně bohatnutí ČEZ, chudnutí nás všech a zanechání děsivého dědictví v podobě jaderného odpadu našim potomkům.

Růžena Šandova







Ropák 1998: Miroslav Grégr - atomový dědek

Edvard Sequens - 16.04.2012 - Deník Referendum Domov

V roce 1998 se stal Ropákem Miroslav Grégr za to, jak razantně zničil naděje, že ČSSD zastaví dostavbu JE Temelín. Okolnosti jeho jmenování připomíná Edvard Sequens, energetický konzulant v občanském sdružení Calla.

Miroslav Grégr působil v čele ministerstva průmyslu a obchodu v Zemanově vládě (1998 až 2002) sotva šest měsíců a již si za razanci, s jakou utnul naděje, že ČSSD zastaví nesmyslnou dostavbu jaderné elektrárny Temelín, vysloužil titul Ropák 1998. V tom čase byl sice i poslancem za ČSSD, ale o jeho výkonech v této pozici historické ropácké anály mlčí. Stát se ropákem za sedm ekologických hříchů je však i dnes úctyhodné.

Atomový dědek, jak si Grégr nechával pro svoji zálibu v jaderném štěpení říkat, dostal ropáka za „tvrdé prosazování dostavby jaderné elektrárny Temelín“, která od jeho nástupu na ministerstvo spolykala další čtyři desítky miliard korun a za jejíž nespuštění v roce 2000 by prý „položil hlavu na špalek“.
Ke zkracování Grégra ovšem nikdy nedošlo, protože termíny dané ministrem byly svaté i pro Státní úřad pro jadernou bezpečnost, který pod vedením Dany Drábové přesouval některé nepovedené či neprovedené zkoušky do pozdějších etap uvádění elektrárny do provozu, i když to bylo proti vlastním vyhláškám.

Ale dva reaktory v Temelíně mu nestačily, proto mezi důvody ocenění najdeme i záměr postavit vedle nich další dva, a dále ještě novou jadernou elektrárnu v Blahutovicích na Ostravsku, což se snažil prosadit i do Státní energetické politiky. Ta byla mimochodem tak nekvalitní, že si v roce 1999 vysloužila poměrně unikátní nesouhlasné stanovisko ministerstva životního prostředí při hodnocení vlivů na životní prostředí, které tehdy vedl spolustraník Miloš Kužvart.

Podobný zářez se Grégrovi povedl o dva roky později v roce 2001, kdy nesouhlasné stanovisko získala i jeho koncepce o nakládání s radioaktivními odpady a s vyhořelým jaderným palivem v České republice. Přesto obě strategie vstoupily v platnost a začaly být naplňovány, čímž Zemanova vláda dala jasně najevo, že ochrana životního prostředí se mezi jejími prioritami nenalézá.

Ropáka Grégr získal rovněž za „maření sestavení mezinárodní komise, která zkoumala ekonomickou výhodnost, bezpečnost a smysluplnost dostavby JETE, a za okleštění náplně její práce“, zpochybňování procesu útlumu těžby uranu anebo za podporu záměru vybudovat kanál Dunaj-Odra-Labe, což jen dokresluje jeho vřelý vztah k velkým „budovatelským“ stavbám socialismu.

Doplňme, že v letech 1999 a 2000 si pak za svoji neúnavnou atomovou práci „odnesl“ dva stříbrné ropáky, takže za tato tři umístění se v ropácké anketě celkově dostal až na páté místo, stejně jako jeho bývalý spolustraník a bývalý ministr Jaromír Schling (Ropák 2003) a bývalý poslanec za ODS a bývalý ministr Martin Říman (Ropák 2006).

Z odstupu čtrnácti let, během nichž se vynořili zdatní následovníci malující do energetické politiky ne jednu, ale hned tři nové jaderné elektrárny, v čase, kdy je tendr na další nové reaktory v Temelíně realitou a konec těžby uranu v ČR již poněkolikáté odložen, se nám možná důvody ocenění Miroslava Grégra mohou zdát lehce malicherné.

Nebýt však atomového dědka a díky němu dokončená JE Temelín, je patrně náš jaderný průmysl po své klinické smrti a česká energetika se tak mohla vyvíjet daleko modernějším směrem.

Za co by si Grégr Ropáka určitě zasloužil, to je prosazení konceptu SuperČEZ v roce 2002. Tedy vlastnické propojení již tak dominantního výrobce elektřiny s distribučními společnostmi. Vznikla tak firma, která ovládá českou politickou reprezentaci a tvoří si prostředí pro svůj obchod daleko silněji, než by bylo zdrávo.

Díky tomu také patříme mezi největší světové vývozce elektřiny s čistým exportem jeden a půl násobku výroby JETE, naše energetická spotřeba poměřená na jednotku ekonomické produkce je pořád 2,7 x vyšší, než průměr EU. A nejenom to, v emisích skleníkových plynů podělených na obyvatele jsme jedním z největších evropských špindírů.

Atomový dědek Grégr získáním Ropáka 1998 a svými dvěma druhými místy za roky 1999 a 2000 tak nepochybně patří mezi celebrity ropáckého hnutí.

YouTube: Filmový spot s pozvánkou na vyhlášení 20. ročníku ankety Ropák


Fukušima jako druhý Černobyl



Uranová bonanza v Rožné aneb iluze o soběstačnosti

7.2.2012
Hospodářské noviny str. 8 Názory
Edvard Sequens, Calla

Dopisy a e-maily

Na konci ledna česká média zaujala zpráva o nálezu nových uranových zásob v našem posledním uranovém dole v Dolní Rožínce. Veřejnoprávní televize dokonce zprávu okořenila titulkem „Česko jako uranová velmoc“. Jde o objev takového významu, který zajistí naši energetickou soběstačnost, alespoň co se provozu jadernýchreaktorů v Dukovanech a Temelíně týká? Rozhodně ne, dostupná fakta potvrzují opak. Časy, kdy se Česko mohlo považovat za uranovou velmoc, naštěstí již dávno minuly. Zbyly tu po nich škody ve výši pěti desítek miliard korun, které budeme platit z daní ještě desítky let – za snížení zamoření podzemních vod po chemickém loužení v okolí Stráže pod Ralskem (do vrtů zde bylo vtlačeno více než 4 miliony tun kyseliny sírové a dalších chemických látek), za sanaci dvou desítek hlušinových odvalů se zbytky uranu (jejich objem dosáhl 43 milionů m3 na ploše 2,5 milionu m2) nebo za zakrývání odkališť se 47 miliony tun radioaktivních kalů. Ve světě se v roce 2010 podle statistik World Nuclear Association vytěžilo na 53 tisíce tun uranu, nejvíce v Kazachstánu, Kanadě a Austrálii. Česko je se svými 254 tunami na pátém místě tabulky. Od konce. V polovině minulého roku seznámil ministr Kocourek vládu s informací, že zásoby uranu na ložisku Rožná, ověřené k 1. lednu 2011, jsou ve výši již jen 374 tun. A co hůře, kvalita rudy již řadu let klesá, k získání uranu se tedy musí vytěžit tisíce tun hlušiny navíc. Což zhoršuje nejenom ekonomiku Diama, ale vede k rychlejšímu naplňování volné kapacity odkališť rmutem se zářícími zbytky uranu a radia a vyššímu zatížení okolí radonem z vrstvící se hlušiny. Ohlášený nález nových zásob v hloubce více než jednoho kilometru ve výši až 1000 tun jako výsledek stamilionové investice do prací na zpřístupnění je sice překvapivý, ale konec těžby uranu u nás může odsunout nanejvýš o pět let. Navíc pokud Diamo udává cenu nalezené žíly 3 miliardami korun, tutéž částku vydá během pěti let za těžbu a úpravu uranu. Vzhledem k úbytku poptávky díky stávajícímu i očekávanému uzavírání reaktorů se nedá čekat růst ceny na uranovém trhu, který by nepříznivou ekonomickou bilanci změnil. Na české energetické soběstačnosti nález dalšího uranu v Rožné nic nezmění. Naše jadernéelektrárny jsou zcela závislé na dováženém jaderném palivu, které zvyšuje dovozní energetickou závislost o více než 50 procent. Tuzemská produkce uranového koncentrátu je od spuštění Temelína výrazně nižší než spotřeba reaktorů (ta činí ekvivalent 610 tun uranu ročně). A k podzemním zásobám uranu na Liberecku se bez obnovení chemické těžby, která by znamenala závažné ohrožení životního prostředí, nelze dostat.


V rubrice DOPISY A E-MAILY uveřejňujeme reakce, které vyjadřují názor čtenářů. Adresa: dopisy.hn@economia.cz


Jaderná křižovatka

Deník Referendum - 2.2.2012

Není-li výstavba jaderných elektráren ani ekonomická ani potřebná, již nepotřebujeme debatu nad jejím nebezpečím. Ani po šedesáti letech obrovských dotací a loajálního úsilí není jaderná energie schopna překonat první dvě překážky - potřebu a konkurenceschopnost.



Na počátku ledna se v rozhovoru pro media nechal ředitel ČEZu slyšet, že během několika let se začne vyplácet stavět větrné elektrárny na březích moře. Je pozoruhodné, že kapitán tak veliké organizace nemá ve své oblasti správné informace. Je samozřejmě i možné, že data záměrně zkresluje. Tento krok se totiž vyplácí již několik let.

Zákonné regulační mechanismy - zákon na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů - byly přijaty velikým podílem průmyslových a tranzitních zemí (přes 60 zemí na světě), zajistily nečekaný rozvoj obnovitelné energetiky a zásadní měrou přispěly k vybudování její současné konkurenceschopnosti. Zvýšená výkupní cena obnovitelně vyrobené elektřiny je pravidelně rozpočítávána na všechny odběratele elektrického proudu - což mnozí nelibě nesou. Současně ale tato regulace přinesla férový nástroj, který během poměrně krátké doby 10 až 15 let přinesl zásadní změnu. Obnovitelné energie díky dynamickému rozvoji již dnes snižují cenu elektřiny. Prvním zdrojem, který snížil na trhu s elektřinou ceny, byla větrná energie. „Merit order efektem“ došlo podle metastudie agentury Pöyry ke snížení ceny elektřiny v roce 2009 v různých západoevropských zemích o 3 až 23 euro/MWh.

Neobyčejně dynamický rozvoj OE, který nedostatečně předvídaly i profesní organizace, vnesl do rozvoje obnovitelných zdrojů tržní prvky. Podle studie Dr. Harryho Wirtha z Fraunhoferova Institutu ISE došlo ve třetím kvartálu 2011 v BRD ke grid parity, tedy k situaci, kdy proud z vlastní fotovoltaické střechy je levnější než proud ze zásuvky (0.2467 resp. 0.2470 euro za kilowatthodinu). Před několika lety byla tato situace solárními optimisty prognostikována až na léta 2012-13. Pro průmysl, kde je nižší cena energie by mělo dojít v BRD k analogii mezi lety 2015 až 2020. V roce 2007 stála kilowatthodina slunečního proudu 49 eurocentů oproti dnešním 19 eurocentům za kilowatthodinu proudu pro domácnost. Trend je zřetelný a bude pokračovat.

Vedle konstantně rostoucích nákladů na fosilní zdroje, emisní povolenky a nově i u nás parlamentem schválený zákon o záchytu oxidu uhličitého na základě směrnice EP 2009/31/ES, ale bez započtení všech externích nákladů, které mainstreamová ekonomie neuznává. Rostoucí ceny fosilně jaderných zařízení a jejich paliv, a na straně druhé snižující se ceny obnovitelných technologií na výrobu elektřiny díky hromadné výrobě, lepším účinnostem a další životnosti zařízení.

Již před rokem byla uveřejněna studie, která vyhodnocuje cenu elektřiny ze současných fotovoltaických elektráren a cenu elektřiny z jaderných elektráren v Severní Karolíně. V průběhu roku 2010 došlo k historickému průsečíku - cena elektřiny ze stávajících fotovoltaických elektráren se vyrovnala s cenou elektřin z projektovaných jaderných elektráren. A není žádný důvod si nemyslet, že by se tento trend měl změnit. Důkazy jsou nasnadě. Pouze během posledního půl roku poklesla cena fotovoltaických panelů o 30% a podle americké agentury Greentech Media Research by mohla cena 1 Wp fotovoltaiky dosáhnout během tohoto roku 0,54 euro. Stále klesá cena a roste účinnost obnovitelných zdrojů energie.

Plánovat stavbu nových jaderných zdrojů za této situace je ekonomickým lapsem. Rychlý trend snižování ceny fotovoltaiky, to jisté míry zapříčiněný velikým počtem inovativních center na desítkách technických univerzit, ale i orientací čínské ekonomiky na velkoobjemovou výrobu fotovoltaiky vedly k nečekaně snižujícím se nákladům. Budoucností je především fotovoltaika nikoliv montovaná na střechy nebo fasády, ale fotovoltaika přímo integrována do střešních a fasádních prvků (BIPV) se stala trendem doby a se svou moderní estetikou má velikou šanci stát se architektonickou normou. Fotovoltaika tvoří zastiňující fasádní elementy, translucentní plochy odvětrávaných fasád i okna a střešní systémy ve formě fotovoltaických tašek nebo fotovoltaických střešních pásů.

Před rokem a půl jsem na proatomovém setkání, které se konalo v honosném prostředí pražského hotelu Mariott, vznesl v diskuzi dotaz, kdo bude kupovat drahý atomový proud. Odpovědí mi byl bujarý smích prakticky všech účastněných. Již po krátké době bych se ale mohl smát sám. Pakliže bych ovšem nevěděl, že účty za elektřinu, které budou obsahovat náklady na stavbu jaderných zdrojů nebudou rozpočteny na všechny uživatele proudu a tak nezatíží dále již tak vyprázdněnou kapsu veliké části občanů a to navíc způsobem, který nebude transparentní.

Proč překvapuje, že obnovitelné zdroje jsou tak úspěšné? Prakticky všechny předpovědi rozvoj obnovitelných zdrojů podcenily, a to ať byly predikovány Mezinárodní energetickou agenturou (IEA), financovanou z prostředků nadnárodních energetických firem, ale i zainteresovanými profesními organizacemi, jako na příklad Evropskou větrnou asociací EWEA. Tak to samozřejmě zakotvilo v obecném i odborném povědomí.

Dosažený vývoj obnovitelných zdrojů je zcela zákonitý, protože obnovitelné zdroje mají z několika důvodů podstaty větší dynamiku rozvoje. Mají zcela odlišný segment trhu - především malé spotřebitele - přes polovinu vlastníků obnovitelných zdrojů v BRD jsou soukromí vlastníci, obdobně tomu je v Dánsku. Tam vlastní některé větrné farmy družstva i tisíců vlastníků. V roce 2010 bylo investováno do obnovitelných zdrojů na světě 151 miliard amerických dolarů, zatímco do jaderné energie nešly žádné privátní investice.

Obnovitelné zdroje mají mnohem širší a nezávislejší síť výzkumných pracovišť a mnohem širší technologickou variabilitu – od desítek způsobů využití biomasy, přes stále větší a výkonnější větrné elektrárny až k téměř nepřebernému množství výzkumných i aplikačních inovací fotovoltaiky. Jsou navrhovány a stále se zdokonalují akumulační techniky řešící problém fluktuace výroby větrné a fotovoltaické elektřiny. Na téma akumulace elektrické i tepelné energie jsou na světě tři až čtyři veliké mezinárodní konference ročně, s účastí mnoha stovek investorů a manažerů.

Proč tedy jádro? Je levnější? Není. Je snad bezpečnější z hlediska dodávky proudu? Jako centrální zdroj, jehož výkon nelze operativně regulovat, není a ani teoreticky být nemůže. Jaderné elektrárny jsou stavěny jako veliké státní nebo korporativní zakázky. Atomová energie se stala neekonomickou a to bez započtení všech ekologických a bezpečnostních rizik a externalit. Stala se symbolem propojení ekonomické a politické moci - propojení, které je přímou kontradikcí demokracie.

Všechny elektrárny mají někdy své výpadky. Pakliže přestane náhle vyrábět jaderná nebo uhelná elektrárna, což se stává v 6 - 7 procentech celkového času bez varování a ve 4 - 7 procentech plánovaně, nejsou okamžitě k dispozici stovky megawatt až jeden gigawatt elektrického výkonu. Po dlouhou dobu, většinou týdny až měsíce.

V posledních letech je dynamika obnovitelných zdrojů mnohem větší než u klasické energetiky. V roce 2008 bylo 91% generovaného přírůstku výroby elektrické energie bylo z mikro elektráren - z kogenerace a obnovitelných zdrojů - bez velikých vodních elektráren.

Nové sluneční a větrné elektrárny lze budovat mnohem rychleji než elektrárny jaderné. Atomová lobby nicméně obnovitelné zdroje stále ještě nepřijímá, protože říká, že jejich variující výkon je diskvalifikuje. Již dnes se ukazuje opak - obnovitelné zdroje zvyšují bezpečnost zásobování elektřinou více než to je schopna zajistit jaderná energie.

Lze tedy souhlasit s Amory Lovinsem, když říká „od té chvíle, když výstavba jaderných elektráren není ani ekonomická ani potřebná, již nepotřebujeme debatu nad jejím nebezpečím či nad proliferací jaderných zbraní. Ve světě, kde žijí chybující a zlovolní lidé i nedokonalé instituce je nebezpečím obé. Ani po šedesáti letech obrovských dotací a loajálního úsilí není jaderná energie schopna překonat první dvě překážky - potřebu a konkurenceschopnost. To je konec jaderného příběhu“.

PS.:
V roce 2011 bylo v Evropské Unii vybudováno celkem 45 GW instalované kapacity nových energetických zdrojů, z nichž největší podíl byl 71,3% připadal na obnovitelné zdroje a odpad, 27,9 % na fosilní paliva (především plynové elektrárny) a pouhých 0,7 % připadalo na jadernou energii. Z obnovitelných zdrojů byla největší instalovaná kapacita připojena ve fotovoltaice (21 GW).

Milan Smrž



Temelín úspěšně prošel další zkouškou:

Z: http://www.jihocesketydeniky.cz/clanek/budejovicko
Datum: 18.1.2012


Budejovicko - 16.11.2011

Econnect - Zpravodajství - 7/11/11



Tips Freistadt - 9. Listopad 2011



Tips Freistadt - 10.August 2011



ČRo 2 - Praha pořad: Dobrá vůle - neděle 18:05 (od února 2011)


Ahoj, já jsem Johann!

Jakub Šiška
29.01.2011 17:30

V obci Planá u Českých Budějovic najdete několikahektarový Sad smíření. Je to park, který vlastním nákladem vybudoval místní podnikatel Petr Petrlík. A nejen to: když jeho rakouský přítel, místní rodák Johann Wittner slavil devadesátiny, pozval na velkolepou oslavu celou obec i další původní německé obyvatele. Jeho zásluhou tak mají přeshraniční kontakty v malé jihočeské obci zcela mimořádný rozměr.

Za Petrem Petrlíkem i Johannem Wittnerem se vydáme v tomto pořadu Dobrá vůle, který připravil Jakub Šiška, dramaturgie Lenka Svobodová, mistr zvuku Miloš Kot.

play



play (deutschsprachig bearbeitet)

16.12.2010, Sedmička České Budějovice

10.11.2010, Tips-Freistadt Seite

11.2.2010, Tips-Freistadt Seite

Freistädter-Tips 47/2009





Spaltpilz nach dem Fall des Eisernen Vorhangs

Die Tschechen, die keine Einmischung von außen schätzen, haben die Grenzblockaden in die falsche Kehle bekommen

Zwanzig Jahre nach dem Fall des Eisernen Vorhangs führen das AKW Temelin und der Mühlviertler Dialekt gerne zu Missverständnissen zwischen der tschechischen und der oö. Bevölkerung.
Bernhard Riepl, Obmann des Vereins „Sonne + Freiheit“, stammt aus Sandl. Seit einigen Jahren lebt der Anti-Temelin-Aktivist in Budweis und fühlt sich dort mindestens so zu Hause wie in Oberösterreich. So wie er sind immer mehr Leute in beiden Ländern verankert. Allerdings: „Die Grenze ist in den Köpfen der Menschen schon noch vorhanden.“
Ein Dauerbrenner unter den Streitthemen ist Temelin. Grenzblockaden als Mittel des Protests sieht Riepl, obwohl er selbst mit dabei war, im Nachhinein kritisch. Die Botschaft sei in Tschechien einfach falsch angekommen. Auch Josef Janda aus Vezovata Plane bestätigt das: „Die Grenzblockaden waren kontraproduktiv, weil die Tschechen allergisch gegen Zurufe von außen sind.“ Josef nimmt mit seiner Schwester Lanka an den Sprachkursen von „Sonne + Freiheit“ teil. Im Dorfgasthaus üben sie englische Konversation. Das Thema: Sein Passivhaus, das er gerade in dem 110-Einwohner-Dorf errichtet. Wenn er darüber spricht, glänzen Josefs Augen vor Stolz. Seine Mitbürger schütteln über das Haus ohne Heizung allerdings den Kopf.

Guter Boden für Ökopioniere

Dennoch dürfte die Klimabündnisgemeinde ein guter Boden für Öko-Pioniere sein: So hat Bürgermeister Josef Mach einen Großteil seiner Kühe verkauft und dafür eine Biogasanlage im Ort gebaut. „Wenn ich eine Woche nicht nach Österreich komme, werde ich krank“, outet sich der Ortschef als Österreich-Fan. Ihm imponieren vor allem die vielen Solaranlagen auf den Dächern. Seinen Landsleuten würde er in Energie-Fragen gerne etwas Feuer machen. Mach kann im Gegensatz zu vielen anderen Tschechen die Atom-Angst der Österreicher nachvollziehen. Beim Plaudern am Wirtshaustisch wird rasch klar, wieso das Thema zu einer Quelle der Missverständnisse zwischen beiden Ländern wurde. Der generelle Standpunkt in Tschechien sei: „Es wird schon nichts passieren“, berichten die Sprachkurs-Teilnehmer.

Tschechen fehlt die Tschernobyl-Erfahrung

Die Österreicher seien hier viel emotionaler als ihre Nachbarn, denen das Tschernobyl-Trauma fehlt, bestätigt auch Riepl. Während viele Österreicher die Auswirkungen der Katastrophe noch in Erinnerung haben, wurde sie in der ehemaligen Tschechoslowakei totgeschwiegen. Die heutige Jugend weiß kaum, was damals passiert ist, erzählt auch Ludmila Opelkova. Sie unterrichtet im nahe gelegenen Kaplice Deutsch und Russisch.


Volksblatt, 15.4.2009



Krumlovský deník - 25.3.2009


Besser Passivhäuser aus Großschönau als Protokolle aus Melk


http://zpravodajstvi.ecn.cz/


12.3.2009
Generalversammlung von www.sonneundfreiheit.eu in Großschönau - ein Rückblick

Die alle zwei Jahre stattfindende Generalversammlung der österreich-tschechischen Initiative www.sonneundfreiheit.eu war heuer im Waldviertler Passivhausdorf Großschönau angesetzt. Im Rahmen des Projektes www.probewohnen.at hatte der Anti-Atom-Verein dabei für 3 Tage ein sogenanntes Passivhaus angemietet.
So konnten die AktivistInnen aus insgesamt drei Ländern in der Praxis erfahren, wie es sich in einem Haus, vor dessen Türen es Anfang März plötzlich wieder zu schneien begann, trotzdem ohne Heizkessel im Keller angenehm wohnen lässt.
Außerdem wurde fleißig gekocht (+gegessen), Europa mittels eines deutsch-tschechischen Quizes kennen gerlernt, Fremdsprachen studiert und grenzüberschreitend Kontakte verknüpft und vertieft.
Die Generalversammlung des Vereins am Samstag Abend erbrachte bei der Neuwahl die Bestätigung des bisherigen Vorstands mit Bernhard Riepl, Hadwig Vogl, Pavel Vlèek und Ludmila Opelková an der Spitze. Unter anderem wird der Verein in der nächsten Arbeitsperiode die Herausgabe des Passivhausbuches für Kinder in tschechischer Sprache unterstützen, das bald erscheinen soll. Auch die Kampagne www.raus-aus-euratom.at wird einer der Schwerpunkte sein.
Eine Führung durch das Passivhausdorf am Sonntag war der Abschluss dieses Aktionswochenendes. Dabei erklärte Bürgermeister Martin Bruckner, eine im Waldviertel bekannte und ähnlich engagiert arbeitende Persönlichkeit wie Windhaags Ex-Bürgermeister Alfred Klepatsch die technischen Details und Schwierigkeiten, die beim Bau eines Passivhauses zu berücksichtigen sind. Mit dabei auch junge Häuslbauer aus Tschechien, die überlegen, ähnliche energiesparende Häuser selbst zu errichten. Das Gruppenbild aus dem Probewohn-Passivhaus kann auch symbolisch verstanden werden: Besser gute Passivhäuser aus Großschönau als schlechte Protokolle aus Melk!






Rozhovor s B.Rieplem v CRo při priležitostném 3. předání ceny Slunce+Svoboda 23.11.2008


play



Diskussion im Tschechischen Rundfunk Marek Kerles/Bernhard Riepl, moderiert von Jakub Šíška

Káva o čtvrté


2.12.2008
Jak se v dnešní době žije v pohraničí? Vyplácí se ještě jezdit za prací do sousedních států? Proč odsud především mladá populace odchází a co sem naopak přivedlo její předky?

play



Die Menschen von Temelin

17.12.2008
Übersetzung ins Deutsche erschienen -Widerstand gegen Temelín schon im Kommunismus?

Wer den Widerstand gegen das AKW-Temelín über die Jahre verfolgt hat, könnte den Eindruck gewinnen, als ginge es um ein bloßes Lieblingsthema der österreichischen Innenpolitik. Dass dem nicht so ist, zeigt, auch für Insider überraschend, das Buch des Budweiser Journalisten und Autoren Antonín Pelíšek. Es ist in deutscher Übersetzung im Verlag Steinmaßl (Edition Geschichte der Heimat) erschienen.
Man glaubt es kaum, aber bereits im Kommunismus wagten es betroffene Hausbesitzer, die wegen des Kraftwerksprojekts um ihr Heim kommen sollten, "aufzumucken". Freilich, viel mehr als das Einfordern von "Normalität" im Umgang mit den eigenen Bürgern und das Aufschieben des scheinbar unumgänglichen Endes des eigenen Dorfes schien nicht möglich gewesen zu sein.
Wäre es heute anders? Ist es heute anders? Bei Bauprojekten im oberösterreichischen Mühlviertel zum Beispiel, wo Bauern nach wie vor um ihren Grund kommen? Lauter Fragen, die einem beim Lesen dieses Buches in den Sinn kommen können.
Der Autor, hauptberuflich als Regionalberichterstatter für die Tageszeitung MFDnes tätig, hat sich in seinen bisherigen Prosawerken zu einem Chronisten der "kleinen Rebellen" entwickelt, die, ähnlich wie Stifters Protagonisten, leise am Wunder arbeiten - und doch oft genug ihre Hoffnungen enttäuscht sehen müssen. Es sind die Schicksale dieser, zum Teil noch lebenden Helden, die einen für Österreicher interessanten Einblick in das Alltagsleben im damals so nahen Kommunismus zulassen.
Insbesondere das Schicksal des Chronisten des Dorfes Temelín und das des plötzlich sogar von lokalen Parteifunktionären als Hoffnungsträger respektierten Pfarrers lassen dabei Erstaunliches zu Tage treten. Man stellt sich nach dem Lesen dieses auch als Weihnachtsgeschenk geeigneten Buches die Frage, ob der Widerstand gegen das AKW von Österreich aus nicht viel früher den Kontakt zu diesen "Menschen von Temelín" hätte suchen sollen.
Als Übersetzer bemühte sich der in Budweis als Deutschlehrer tätige Oberösterreicher Bernhard Riepl jedenfalls, eine Antwort auch darauf zu geben. Und er schildert in einem Nachwort kurz, wie im Rahmen des Vereins www.sonneundfreiheit.eu versucht wird, diesen im Buch zu erkennenden Faden aufzunehmen und grenzüberschreitend weiterzuspinnen.


Die Menschen von Temelin
Ein Stück Zeitgeschichte von Vertreibung und Widerstand in Mitteleuropa
Deckblatt Bindeart: geb.
Format: 22 x 15 cm
Seiten: 150
Preis: 18,50 €
ISBN: 978-3-902427-44-1
Verlag Steinmaßl (Edition Geschichte der Heimat)


Sonne + Freiheit: Vorreiter im Kampf gegen Temelin

11.12.08, 07:38, Autor: Redaktion Freistadt

WINDHAAG Es war der Temelin-Widerstand, der den damaligen Windhaager Bürgermeister Alfred Klepatsch mit Bürgermeister Josef...


.. Mach aus Vezovata Plane in Tschechien in Kontakt brachte. Ihr Engagement für erneuerbare Energie über Staatsgrenzen hinweg würdigte der tschechisch-österreichische Anti-Atom-Verein "Sonne+Freiheit" mit einem Anerkennungspreis, der im Gasthaus Affenzeller überreicht wurde. Auch Eliška Švecová überreichte Geschenke: handbemalte Steine aus dem Moldautal. Und Bernhard Riepl übergab Büchereileiterin Leopoldine Traxler ein Buchpaket der mehrsprachigen Sonne+Freiheit-Bibliothek. Diese Bücher stehen nun in der Bücherei ein Jahr für Interessierte zum kostenlosen Verleih bereit. Auch in den Büchereien Sandl, Vezovata Plane und Budweis ist ein Teil der Bücher. Buchtitel und weitere Informationen unter: www.sonneundfreiheit.eu. Handbemalte Briefbeschwerer aus Stein überreichte Eliška Švecová an die Preisträger Alfred Klepatsch und Josef Mach (von links).

Anerkennungspreis für Engagement gegen Atomstrom

SANDL. Der Verein Sonne+Freiheit zeichnete zwei (ehemalige) Bürgermeister für ihr Engagement gegen Atomstrom und für Nachhaltigkeit aus.

Anlässlich des 30. Jahrestags der Ablehnung des AKW-Zwentendorf wurde die Verleihung des Sonne+Freiheit-Anerkennungspreises im Wert von je einer Windkraft-Aktie gefeiert. Preisträger sind Alfred Klepatsch (Alt-Bürgermeister von Windhaag) und Josef Mach, Bürgermeister aus Vezovatá Pláne. Damit sollen die Bemühungen beider gewürdigt werden, mit der Unterstützung erneuerbarer Energieprojekte der atomaren Bedrohung konkrete Alternativen entgegengestellt zu haben. Gleichzeitig haben sie an der Spitze ihrer jeweiligen Gemeinden stellvertretend für das jeweilige Land durch sehr persönliches Engagement viele Kontakte über die Staatsgrenzen hinweg geknüpft. Es gelang unter anderem dadurch beiderseits der Grenze, nach einer schwierigen Phase nach dem Jahr 2000, zu einer deutlichen Entspannung zu kommen. Klepatsch initiierte schon als junger Bürgermeister viele zukunftsweisende Ansätze, und Mach gilt als Pionier in Sachen Nachhaltigkeit in Tschechien. Im Zuge des Widerstandes gegen Temelín lernten sich die beiden kennen.


www.nachrichten.at
1.12.2008

Sonne+Freiheit-Anerkennungspreis 2008

25.11.2008
Über die Grenzen hinweg geht der Preis an Alfred Klepatsch und Josef Mach

Der tschechisch-österreichische Anti-Atom-Verein "www.sonneundfreiheit.eu" verleiht anläßlich des 30. Jahrestags der Ablehnung des AKW-Zwentendorf am 5.11.1978 sowie des vierten Jahrestags des Kaufs des Widerstandshauses im Französischen Bure (23.11.2004) den "Sonne+Freiheit-Anerkennungspreis" 2008 im Wert von je einer WEB-Aktie (momentan ca. 400 €) an Alfred Klepatsch und Josef Mach.

Damit sollen die Bemühungen beider gewürdigt werden, mit der Unterstützung erneuerbarer Energieprojekte der atomaren Bedrohung konkrete Alternativen entgegengestellt zu haben. Gleichzeitig haben sie an der Spitze ihrer jeweiligen Gemeinden Windhaag/Fr. und Važovatá Plána› stellvertretend für das jeweilige Land durch sehr persönliches Engagement viele Kontakte über die Staatsgrenzen hinweg geknüpft. Es gelang unter anderem dadurch, beiderseits der Grenze nach einer schwierigen Phase nach dem Jahr 2000, zu einer deutlichen Entspannung zu kommen, ohne dass, und das erscheint wesentlich, eine Seite gezwungen worden wäre, ihr Gesicht zu verlieren und Eckpunkte der jeweiligen Identität zu opfern.

Herr Klepatsch initiierte schon als junger Bürgermeister viele zukunftsweisende Ansätze, die mittlerweile auch dem Bezirk Freistadt insgesamt zu einer neuen Perspektive verhelfen. Dabei verstand er es geschickt, nicht nur Partei- sondern auch Landesgrenzen zu überwinden.

Es war der Temelín-Widerstand, der Klepatsch in Kontakt mit Bürgermeister Josef Mach brachte. Dieser mutige, auch aus der Landwirtschaft kommenden Pionier versuchte, oft gegen großen Widerstand, ähnliche Ziele zu realisieren. Nicht immer klappte alles. Und dennoch wurde sein

e Gemeinde unter Laborbedingungen zu einem kleinen zweiten Fokus der Aktivitäten gegen die Atomlobby. Seit dem Herbst 2008 gibt es jedenfalls unter seiner Regie auch eine Biogasanlage, die vielleicht eine ähnliche Rolle spielen wird, wie die Windräder hinter Herrn Klepatschs Haus. Von dort übrigens könnte der eine Bürgermeister schön zum zweiten hinüber sehen. Leider steht am 30 km entfernten Berg Poluška noch kein Windrad. Was nicht ist, kann aber noch werden. Dann wäre dieser Kontakt, Klepatsch-Mach auch nach außen durch eine starke Symbolik gefestigt

Der diesjährige Sonne+Freiheit-Preis stellt seinem Umfang nach keine Revolution dar. Die meisten Preise sind besser dotiert. Nicht nur sollte man aber die WEB-Aktie nicht unterschätzen. Entscheidend scheint, dass nunmehr die Richtung der Aktivitäten gleichgeschaltet ist.

In beiden Gemeinden gibt es Potential und Willen, Kultur und Ökologie zum Wohle der Menschen zu verknüpfen. Die Vertreter des Vereins Sonne+Freiheit, freuen sich, dabei mithelfen zu dürfen und danken auch jenen Menschen, die im Rahmen der Sonne+Freiheit-Sprachkurse die nötig

en finanziellen Mittel erarbeitet haben.

Die Symbolik wird unterstrichen durch unsere mehrsprachige Bibliothek, die für ein weiteres Jahr in den Büchereien Sandl, Windhaag, Važovatá Plána› und in Budweis im Büro der südböhmischen Umweltorganisationen OIŽP und "Südböhmische Mütter" (Nová 12) ökologisch relevante Literatur anbietet, andererseits in der jeweiligen Landessprache wertvolle Informationen aus dem Bereich der Geschichte und Kultur, speziell Österreichs und Tschechiens vermittelt.


www.oekonews.at
25.11.2008


Tips-Freistadt - 26.11.2008


Českokrumlovský deník - 6.9.2008


Fr.Rundschau - 4.9.2008


MF Dnes, Jižní Čechy - 9.9.2008






Zdroj: www.tips.at (Freistadt)

Lyžovali jsme na zamořeném sněhu

Sandl - Šestašedesátiletá učitelka jazyků a tělocviku *Hadwig* Voglová ze Salcburku má 26. duben 1986 spojený s lyžováním na kopcích kolem Lince, kde byla se svými studenty. „Napadlo tehdy hodně sněhu, ale až později jsme si uvědomili, že byl zřejmě radioaktivní,“ vzpomíná žena, která už tři roky žije v Českých Budějovicích.

Ale v Rakousku jste byli o havárii v Černobylu rychle informováni.

Ne dost rychle. Probíhaly prezidentské volby, ve kterých kandidovala Freda Meissner Blau za Zelené a vláda hned nevěděla, jak se zachovat. Když okamžitě zveřejní informace o Černobylu, Zeleným by to pomohlo. Říkalo se, že informace se kvůli tomu pozdržely o dva dny.

Přesto jste o havárii věděli dřív než Češi.

To určitě. Možná, že se u nás informace pozdržela jen dvacet čtyři hodin.

Jak zpráva zasáhla veřejný život?

V médiích se objevovala varování, abychom třeba nesportovali venku, aby si děti nehrály na hřištvích. Pro mě jako pro učitelku sportu to bylo hodně nepříjemné. Vyvážel se písek ze hřišť a doporučovalo se nejíst zeleninu, třeba špenát a salát.

Byl to zákaz, nebo jen doporučení?

Doporučení. V obchodech normálně zelenina byla, ale lidé ji nekupovali. Také se nejedly houby. Tady v Sandlu třeba zemědělci celé jaro nekrmili dobytek trávou. Museli nakupovat jiné krmení a měli z toho velké škody. Nejedlo se ani ovoce. Ještě si vzpomínám, že v té době hodně pršelo. Báli jsme se, že déšť splachuje radioaktivní mrak.

Byly informace o tom, jak se máte chovat, časté?

Každý den se objevovaly v rádiu a v novinách. Také se tam objevovaly zprávy o naměřených hodnotách radioaktivity v prostředí. Postupně klesaly. Vědět pravdu bylo lepší a vůbec si nevzpomínám, že by z toho byla nějaká panika. Radioaktivitu nevidíte ani necítíte. Když ale znáte pravidla, jak se ochránit, je to lepší, než informace tajit, jako to bylo třeba v Československu.


28.04.2008 - Jižní Čechy
Mladá fronta DNES - jižní Čechy




Černobyl očima Čechů a Rakušanů

Sandl - Je to pohádková krajina. Cestu od hornorakouského Freistadtu k horskému městečku Sandl lemují roztroušená stavení a ohrady pro dobytek. Jen několik kilometrů od hranic s Českem tu pramení Malše. Spojuje dva národy, ale rozhodně ne dva světy, protože Češi a Rakušané tu žili vždycky pohromadě.

Je sobota, 26. dubna. Památný den výročí jaderné katastrofy v ukrajinské elektrárně Černobyl. V Sandlu, městečku s šestnácti sty obyvateli, si na rozdíl od Čech lidé událost připomínají. Mimo jiné i peticí, která zahájí kampaň za lepší informace o následcích významných havárií. Podepisuje se v místní restauraci.

Pokračování na str. D2

V Sandlu si lidé připomněli tragédii v jaderné elektrárně.

Pokračování ze str. D1

Začíná se v Sandlu a potom se kampaň rozšíří do celého Rakouska. "Podobná už byla například ve Švýcarsku a Francii," připomněl Bernhard Riepl, devětatřicetiletý učitel a překladatel, který je v Sandlu předsedou sdružení Slunce a svoboda.

Hnutí propaguje zdravou přírodu a obnovitelné zdroje energie, například vodní, sluneční a větrné elektrárny. Vzniklo právě v Sandlu a jeho členy už jsou i Češi. Mimo jiné spolupořádá sešlosti Čechů a Rakušanů u takzvaných společných stolů, což jsou například návštěvy kulturních a přírodních památek obou zemí. Členové se učí i jazyky svých sousedů.

Podle Riepla Světová zdravotnická organizace při OSN (WHO) podepsala v roce 1959 dohodu s Mezinárodní atomovou agenturou (MAAE), že informace o dopadu jaderných havárií na zdraví lidí budou poskytovat společně, což je vlastně cenzura. Dokladem toho je, že OSN přiznalo do roku 2005 jen čtyřiapadesát zemřelých na následky ozáření, nezávislé iniciativy přitom udávají počet až stokrát vyšší.

"Chceme apelovat na naši ministryni zdravotnictví, aby se zasadila o vypovězení takové dohody," uvedl Riepl.

V Rakousku podepisovali petici i Češi Petici za zrušení cenzury na informace o zdravotních následcích jaderných havárií přitom v sobotu, v den dvaadvacátého výročí Černobylu, podepsali v Sandlu i Češi.

"Vzpomínám si, jak nás tehdy o havárii v Černobylu doma informovali. Už ani nevím, zda to bylo v novinách, ale sledovali jsme na jihu Čech rakouskou televizi a až z ní jsme se dověděli první zprávy," říká pětasedmdesátiletá Eliška Švecová z Kamenného Újezda na Českobudějovicku. Oficiální tiskové zprávy se pak podle ní víc zabývaly náladou v sousedním Rakousku, kterou hanlivě přirovnávaly ke zbytečné hysterii. Zatímco v Česku život normálně běžel, v Rakousku se vyvážela dětská pískoviště a lidé nekupovali zeleninu kvůli radioaktivitě.

"Byl v tom strach, trošičku i panika, ale rozhodně ne veliká. Myslíme si, že lidé mají právo na pravdivé informace. A úřady musí v takovém případě rychle rozhodnout, jaká opatření mají dělat," poznamenal Riepl.


Mladá fronta DNES - jižní Čechy
28.04.2008 - ANTONÍN PELÍŠEK



Diskussion anlässlich Tschernobyl-Gedenkens

SANDL. Mit dem Autor des Buches „Die Menschen von Temelin“ können Interessierte am Samstag in Sandl diskutieren.

Anlässlich des Tschernobyl-Gedenktages 2008 stellt der Verein „Gemeinsam für Sonne und Freiheit“ am Samstag um 16 Uhr im Gasthaus Fleischbauer in Sandl die Übersetzung des Buches „Die Menschen von Temelin“ vor. Dabei gibt es auch die Möglichkeit, mit dem Autor Antionin Pelisek zu diskutieren. Dieser hat aus vielen Lebensgeschichten der Menschen rund um das AKW Temelin ein Buch gemacht, das nacherzählt, wie 500 Menschen wegen des Kraftwerks ihre Heimat dauerhaft verloren.


OÖNachrichten 23.04.2008



Wegen Temelin mussten sechs Dörfer sterben

BEZIRK, GRÜNBACH/ Dramatische Auswirkungen der Absiedlung wegen Atomkraftwerksbau:Viele ältere Dorfbewohner hatten nur einen Wunsch: Zuhause sterben können. Frisch aus der Druckerei das neue Buch im ambitionierten und kürzlich mit dem Bruno-Kreisky-Preis ausgezeichneten Verlag Steinmaßl: Nicht nur vor Jahrzehnten gab es Vertreibungen und Absieldungen.

Vertreibung und Widerstand gab es in Mitteleuropa nicht nur in Kriegszeiten: Der Bau des Atomkraftwerkes Temelin bedeutete für 500 Menschen den dauernden Verlust ihrer Heimat.

Gerade für die älteren von ihnen, die meist Wohnungen in den Plattenbauten an der Moldau und Budweis zugewiesen bekamen, war die Absiedelung ein schmerzlicher Einschnitt in ihr Leben.

„Im Jahr 1980 fällte die tschechische Regierung den Beschluss über den Bau eines Atomkraftwerkes im südböhmischen Temelin. Mit diesem Meilenstein begann in der südböhmischen Landschaft ein gigantisches Werk emporzuwachsen, das das Gesicht der ganzen Region prägte und sich nördlich von Budweis auf einer Fläche von über 400 Hektar ausbreiten sollte. Der Bau vernichtete neben kleinen Siedlungen und Einzelgehöften auch sechs Dörfer“, beschreibt der Autor Antonin Pelisek dieses dramatische Stück Zeitgeschichte einer ganzen Region.

Die Absiedlung von hunderten von Leuten zog sich über 15 Jahre hin. „Nur sie können erzählen, was unfreiwilliges Umziehen für sie selbst und für ihre Familien heißt. Niemand von den Mächtigen hat sich auch nur einen Moment über die psychischen Auswirkungen den Kopf zerbrochen, die diese Vertreibung bei den Angehörigen der älteren Generation ausgelöst hat“, beschreibt Pelisek. Ein jahrhundertelang aufgebautes Gemeinwesen wurde zerstört, soziale Beziehungen und Bindungen aufgelöst.

Jetzt gibt es dieses Buch auch in deutscher Sprache! Für die Übersetzung zeichnet sich Bernhard Riepl aus Sandl zuständig, verlegt hat es Franz Steinmaßl in seiner Edition „Geschichte der Heimat“.

„Mich erschüttert, wie menschenverachtend und zynisch man mit den Leute umgegangen ist. Die Häuser mussten besenrein übergeben und sogar noch der Dachboden von Spinnweben befreit werden, bevor die Bagger kamen und das ganze Haus niederrissen“, so der Verleger zu der aktuellen österreichischen Neuerscheinung.

Das Buch kostet 18.50 Euro. Weitere Informatinen gibt es unter: www.geschichte-heimat.at


03.04.08, Autor: Redaktion Freistadt, www.rundschau.co.at



Zdroj: www.tips.at (Freistadt) vom 26.3.2008

Schicksale Rund Um Temelin

Betlémské světlo putovalo do regionu z Věžovaté Pláně
(Českokrumlovský denik - 27.12.2007)

Věžovatá Pláň - U kostela se shromáždily desítky hasičů z českého i rakouského příhraničí.
V kostele sv. Anny ve Věžovaté Pláni předali rakouští hasiči obyvatelům Českokrumlovska betlémské světlo.

Jako by se nahoru ke kostelu sjeli snad všichni hasiči z regionu a jeho okolí, zdálo se v sobotu odpoledne ve Věžovaté Pláni. Nebyl to ale sen, nýbrž skutečnost. Kostel sv. Anny k večeru praskal ve švech při slavnostním setkání, na kterém se v kostele shromáždili lidé z obou stran česko–rakouské hranice kvůli betlémskému světlu. Čeští a rakouští hasiči si v sobotu betlémské světlo míru a přátelství předali už po devatenácté.

Jak vše začalo

Na počátky pěkné tradice vzpomínal její zakladatel na Českokrumlovsku Severin Krabatsch, místostarosta Okresního sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezka a také velitel Sboru dobrovolných hasičů Přízeř. „Začalo to v roce 1989. Už tehdy jsme uzavřeli přátelství s hasiči z rakouského Leopoldschlagu. Když jsme počátkem prosince dojednávali plány na další rok, oslovil mě velitel freistadských hasičů Karel Wagner, jestli se nechceme připojit k jejich nové tradici předávání betlémského světla,“ vyprávěl.

„Doba byla u nás tehdy všelijaká, ale prohlásil jsem, že i kdyby nikdo z české strany na hranicích na světlo nečekal, já tam budu.“ Ale 23. prosince Severin Krabatsch na hranici sám nestál. Spolu s ním tam posly s betlémským světlem vyhlíželi i členové některých hasičských sborů z Českokrumlovska. „A vzpomínají na to ještě dnes. Bylo to totiž to nejkrásnější setkání plné dojetí. Zřejmě jsme tehdy byli první v tehdejší ještě Československé republice, kdo převzal světlo z Betléma,“ uzavřel své vyprávění Severin Krabatsch.

Od té doby tradice trvá. Jenom si už čeští a rakouští hasiči betlémské světlo nepředávají na hranici, ale za veliké slávy střídavě jeden rok v některé z rakouských obcí či měst v příhraničí a příště zase naopak na českém území.

Dobří kamarádi

Letos se této cti dostalo Věžovaté Pláni. „Pro naši obec je to velká událost, kterou vyvrcholilo naše dlouholeté přátelství s rakouskými sousedy. Máme tu tak dneska spoustu kamarádů, zejména z rakouského Tragweinu a řady vsí z jeho okolí,“ usmívala se obyvatelka Věžovaté Pláně Ludmila Opelková.

„Mimochodem od rakouských přátel jsme v minulosti dokonce dostali hasičské auto a stříkačku. Měli jsme zájem, aby se předání světla uskutečnilo také u nás. Každá podobná akce dává lidi dohromady a dnes je skvělá účast,“ těšilo starostu Věžovaté Pláně Josefa Macha.

„Já s hasiči jezdím pro betlémské světlo pravidelně od doby, co tato tradice vznikla,“ nenechá si nikdy ujít předání betlémského světla šestasedmdesátiletý Miloslav Bohatý z Českého Krumlova, poslední z dosud žijících zakládajících členů sboru profesionálních hasičů v roce 1958.

Nesmí to skončit

„Je zapotřebí tuto tradici udržet, proto by bylo dobré, aby se organizování tohoto setkání ujaly i jiné obce,“ přeje si kaplan českokrumlovského vikáře Vojtěch Vágai.

Zuzana Kyselová
viz také - Minutes Works

Workshop
AKW - Widerstand muss kreativ sein



Menschen von Temelín



Budějovické listy - 30.08.2007

Budějovické listy - 30.08.2007


Rakušané se učí česky

>> Z VAŠICH DOPISŮ
>>
>> Celkem dvanáct mužů a žen z Rakouska a Čech se ve druhém srpnovém týdnu zúčastnilo speciálního jazykového kurzu, který organizoval mezinárodní rakousko-český spolek Slunce a svoboda.
>>
>> Účastníci se naučili základům německého a českého jazyka a už na konci týdne byli schopni spolu komunikovat. Kurz začal 6. srpna, v den, kdy v roce 1945 první atomová bomba předznamenala atomový věk.
>>
>> Součástí setkání byla návštěva výstavy s energetickou tématikou "Cesta do pozítří" v nedalekém rakouském Windhaagu, která je příkladně popsaná v obou jazycích. Shodli jsme se na tom, že je velmi důležité, aby se v Čechách konečně změnila podpora v souvislosti s obnovitelnými zdroji energie, a že by se nemělo bránit solárním zařízením pseudopamátkářskými argumenty. To byl bohužel případ vesnice Holašovice, kterou jsme take v rámci kurzu navštívili.
>>
>> Také v Kaplici se setkávájí s tímto problémem. Když člověk vidí, co je možné v Rakousku nebo Německu, pak se tedy ptá, zda v Čechách není památková péče poněkud zkostnatěla.
>>
>> Kurz byl ukončen ve Věžovaté Pláni na Českokrumlovsku, první české obci, která se připojila ke sdružení na ochranu klimatu Klimabundnis. Tady se koná pravidelné setkání od listopadu 2004 každou druhou sobotu v mesici, střídavě na různých místech mezi Lincem a Českými Budějovicemi.
>>
>> Příšti setkáni se bude konat v sobotu 8. záři na starém poutním místě Římov.
>>
>>24.8.2007 | Mladá fronta DNES - jižní Čechy
>> Autor: BERNHARD RIEPL, predseda sdruzeni Slunce a svoboda

Special-Sprachkurs

Special-Sprachkurs


V Pláni využijí slunce i vítr

Obec na Krumlovsku plánuje stavbu větrných elektráren, místní hospodu vytápí sluneční panely

Věžovatá Pláně - Je možné se oprostit od klasických dodavatelů energie a mít svůj dům závislý jen na slunci? I o tom přemýšlejí lidé kolem spolku Sonne+Freiheit (Slunce a svoboda) a Energy Centre. V rámci mezinárodního Dne Slunce pozvali veřejnost do hospody ve Věžovaté Pláni na Kaplicku.

Obec se stovkou obyvatel je první českou vesnicí, která vstoupila do evropského ekologického společenství pro ochranu klimatu Klimabündnis. Hospodu i se společenským sálem vytápí sluneční kolektory, místní lidé dokonce plánují stavbu větrných elektráren.

"Zatím jsme jen zjišťovali parametry, sílu větru a umístění. Vyšlo nám, že zdejší vítr by stačil, obyvatelé se stavbou souhlasí. Teď se zase nápad zalíbil firmě E. ON, chtěla by tady větrnou elektrárnu stavět," uvedl starosta Josef Mach, který je známým propagátorem takzvané alternativní výroby energií.

Mach chce letos otevřít vlastní energetické zařízení na bioplyn. Ve třech nádržích bude z kukuřice, chlévského hnoje a sena vyrábět elektřinu a teplo. Část energie využije pro chod své zemědělské farmy, zbytek bude odvádět do rozvodné sítě. Teplo využije v sušárně dřeva. Letos už zasel na šedesáti hektarech polí speciální americkou kukuřici vhodnou k silážování na bioplyn.

"Úvěr mám od banky. V Rakousku jsem viděl vesnice vytápěné jedním zemědělcem. Mým snem je, aby byla celá obec energeticky samostatná, ale u nás je problém, že máme domy roztroušené a rozvody tepla do nich by měly velké ztráty," uvažuje Mach.

Podle energetického poradce Josefa Šťastného z českobudějovického Energy Centra, který ve Věžovaté Pláni odpovídal na dotazy lidí, dopadá na zem ze slunce patnáct tisíc krát více energie, než je její celková světová spotřeba. Přitom pozadu nezůstává ani Česko, doba slunečního svitu je 1500 hodin za rok.

"Obrací se na nás stále víc zájemců, kteří chtějí využít k vytápění domácností slunce. Poptávka už převyšuje nabídku poraden. Důvod je i ten, že ceny energií stále rostou a budou růst," míní Šťastný.

Domy mohou slunce využívat k výrobě tepla, ale i elektrického proudu pomocí takzvaných fotovoltaických systémů, což jsou speciální panely. V jižních Čechách patří mezi místa, kde využívají hodně energii slunce, například akvapark v Jindřichově Hradci, solární panely fungují také na střeše krumlovské radnice.

U domácností vyjde průměrný solární systém i s bojlerem na vodu na 80 až 120 tisíc korun, přičemž státní podpora jde až do 60 tisíc korun. Návratnost investice je pak 20 let, zařízení má životnost 35 let.

Diskuse ve Věžovaté Pláni se stala součástí několika set akcí pořádaných především v Rakousku, Německu a Švýcarsku v Den Slunce. Zúčastnili se jí i Rakušané z pohraničních oblastí, kteří se učí česky.

"Chtějí umět česky, jsme sousedé. Také v našem spolku jsou Češi, vyjíždíme na prohlídky rakouských vesnic, které využívají energii slunce nebo biomasu. Myslím, že je to lepší cesta, jak se shodnout v energetické politice než blokády hranic," uvedl předseda spolku Slunce a svoboda Bernhard Riepl.

***

"Mým snem energeticky samostatná obec, ale u nás jsou domy roztroušené a rozvody by měly velké ztráty."

starosta Věžovatých Plání Josef Mach
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - jižní Čechy
Autor: ANTONÍN PELÍŠEK
copyright: MAFRA a.s. - MF DNES - iDNES




článek



Ve Věžovaté Pláni



společné foto






>>zpět<<