Jak jsme začínali

Mé výhrady a poznámky k taktice JETE

PhDr. Vladimír Just CSc.

 

Motto (Friedrich Dürrenmatt): "Fyzika je příliš vážná věc na to, abychom ji mohli přenechávat pouze fyzikům. Důsledky fyziky se týkají všech. Co se týká všech, mají řešit všichni."

Výhrady k jaderné elektrárně Temelín je možné rozdělit do čtyř základních skupin:

1. Výhrady etické - dodnes nikde na světě uspokojivě nevyřešený problém bezpečného ukládání odpadu staví všechny příznivce jaderné energetiky do situace lidí, kteří vědomě porušují Kantův kategorický imperativ (i jeden ze základních mravních principů Evangelií): jednej tak, aby se norma tvého chování mohla stát všeobecným přírodním zákonem (Ev. sv. Matouše: "Jak chceš, aby se druzí chovali k tobě, chovej se i ty k nim. V tom je celá Zákon i Proroci."). Zatěžovat budoucí generace a zakopávat potomkům, aniž jsme se jich zeptali, hluboko do země radioaktivní dárečky, s jejichž likvidací si sami nevíme rady, je mimo jakoukoli pochybnost jednání neetické, jež bychom si sami v jejich roli nepřáli. Dále je neetické vrhat obrovské miliardy do jaderného průmyslu a stavět gigantické zdroje, kvůli nimž, aby se "vyplatily", budeme nuceni zvyšovat, nikoli snižovat spotřebu energie, neboť právě o tyto miliardy ochuzujeme.

Rozvoj čisté energetiky z obnovitelných zdrojů (především slunce), a tím oddalujeme okamžik, kdy budou schopny plně nahradit dosavadní neobnovitelné zdrojů nestimulujeme úsporné chování. To je zvláště otřesné v ČR, kde na jednotku hrubého národního produktu spotřebujeme o cca 2/3 více energie než je evropský průměr. A konečně je rovněž neetické, že JETE byla dostavěna pouze za cenu etiketního podvodu. Vědomá lež je neetická vždy a všude. Provozovatelé Temelína (ČEZ) deset let lhali české veřejnosti i politikům, falšovali údaje o ceně a lhůtě dostavby (od 40 miliard, přes 67, 80, 90 až k dnešnímu převýšení 100 miliard, spuštění se každoročně odsouvalo). Bývalí politici, kteří byli ve funkci zejména v letech 1990-1992, ale i později, dnes vesměs prohlašují, že kdyby měli tehdy k dispozici údaje, které mají dnes, nikdy by souhlas k dostavbě nedali. JETE je tedy babylonská věž, navrstvená ze lží. - Všechny uvedené etické výhrady jsou pro mne osobně nejdůležitější, ale ne všechny jsou psychologicky využitelné pro mé spoluobčany: není příliš taktické připomínat sousedovi, že byl deset let tahán za nos, že se nechal obelhat - a není pro "napáleného" souseda nikterak příjemné si to přiznat. Raději si bude různé iluze o sobě nalhávat dál.

2. Výhrady ekonomické - JETE je bezkonkurenčně nejdražší stavba v dějinách českého státu - a český stát ji vůbec nepotřebuje. Potenciál součtu alternativních zdrojů u nás převyšuje (podle vládního materiálu "Rizika dostavby JETE", který v polovině devadesátých let předložil tehdejší ministr Vladimír Dlouhý) kapacitu Temelína: je to v úhrnu 2 800 mW. ČEZ buduje elektrárnu z převážné většiny pro vývoz energie, přičemž všechna rizika (odpad, převoz paliva, vliv na okolí) zůstávají doma. Do ceny stavby nejsou vůbec započítány náklady na její likvidaci, na likvidaci odpadu aj. Kužvartův předchůdce, ministr ŽP Bursík spočítal, že náklady na JETE by pokryly čtyři paroplynové elektrárny. Navíc tzv. energetická soběstačnost v době integrující se Evropy je ekonomický nesmysl, proč budovat za cenu rizik nové zdroje, a vyvážet pod cenou, když je možné elektřinu bez problémů dovézt z vyspělejších, lépe přírodně situovaných zemí. - Na tyto výhrady slyší mí spoluobčané mnohem lépe (proto je vřele doporučuji), ale nedostala se k jejich uchu, bohužel, za celých deset let žádná informace o tom, že by rakouská strana nabídla "chudšímu sousedovi" odpovídající finanční protihodnotu - kompenzaci - za uzavření Temelína. Že by řekla, třeba: dobře, vy zrušíte JETE, my vám postavíme (přispějeme na) paroplynovou elektrárnu, na moderní technologie atd. Naše strana by to asi zamítla, ale psychologicky a mediálně by to na celé čáře prohrála. Čím by byla (byť symbolická) nabídka kompenzací velkorysejší, tím by byla tato prohra projaderné české lobby ve veřejném mínění drtivější. Bylo by to rozhodně účinnější než tisíc blokád.

3. Výhrady bezpečnostní - U nás je díky médiím velice zakořeněn bagatelizující názor na nebezpečí jaderných elektráren obecně, a JETE zvlášť. (Tzv. "černobylsky lež", soustavné šířená některými našimi novináři i politiky). Naši novináři, komentátoři a politici se třeba opakovaně odvolávají jako na "nestranného" rozhodčího bezpečnosti na Mezinárodní agenturu pro atomovou energii (MAAE), jak Miloš Zeman vždy významně a potutelně dodává, "se sídlem ve Vídni". Málokdy se zdůrazňuje, že chlácholit veřejnost má tato vlivová projaderná agentura v podstatě v popisu práce, že před patnácti lety ještě havárii na elektrárnách černobylského typu absolutně vylučovala, že její předseda Hans Blix ještě čtrnáct dnů po Černobylu létal nad postiženou oblastí helikoptérou a uklidňoval farizejsky svět, že se nic tak hrozného neděje, že lidé normálně pracují na polích, auta jezdí po silnicích atd. O havárii na Three Mile Island (a dalších světových haváriích) neví naše veřejnost vůbec nic, účinky radiace, zvýšení teploty v okolí, změna srážkových poměrů, množství tritia ve vodě - to vše je pro českou veřejnost naprosto neznámou věc. Proto se ani neznepokojuje jinde neprůchodným faktem, že JETE neprošel běžnými zkouškami vlivu každé stavby na životní prostředí (EIA), ani jinde skandálním faktem "potěmkinského" složení komise, která má vliv JETE na životní prostředí prozkoumat. - Tady zůstává v protijaderné argumentace obrovský dluh. "Příznivě" pro protijaderné nálady naopak působí nekončící řetězec poruch a nehod - ovšem informace o nich nechávají česká média většinou v rukou vedení JETE, rakouská strana, ani čeští protijaderní aktivisté se ke slovu nedostávají. To je vážná chyba! Je nutno znovu a znovu připomínat, že nikde ve světe není myslitelné, aby nezávislou komisi, zkoumající vliv stavby na životní prostředí, tvořili mj. sami stavebníci (viz 2 zástupci Grégrova ministerstva průmyslu). To je absolutně nepřijatelné a skandální, je to stejné, jako kdyby výzkum škodlivosti kouření zkoumala komise, složená ze zástupců tabákových koncernů. Je nutné klást znovu a znovu otázku, proč stavba JETE neprošla standardním postupem kontroly vlivu na životní prostředí, jako všechny ostatní velkostavby v ČR?

4. Výhrady politické - Možnost (jíž naznačil už ministr Grégr), že při Temelín nezůstane, zvyšuje v budoucnu podíl jaderné energetiky na výrobě elektřiny (mj. na úkor výroby z diverzifikovaných obnovitelných zdrojů - viz třeba německý program útlumu jádra, o němž se tu neví vůbec nic) nad únosnou mez. Přitom platí úměra (jíž popsal už kdysi Robert Jungk), že čím vyšší stupeň jaderné energetiky, zvláště z velkých, centralizovaných zdrojů, tím vyšší stupeň utajení, hlídání, kontroly, ergo: tím centralizovanější, méně svobodný, otevřený, liberální (= policejnější) stát. - Tato úměra u nás rovněž lidem vůbec nedochází. Je nutné na ní občany upozornit (viz velké strategické manévry při převozu paliva třeba v Německu). U nás platí jiná úměra - čím více jádra, tím více se odlehčí Severním Čechám. (Připomínám, že Severní Čechy jako model vybydlené "měsíční" krajiny byly krátce po revoluci 1989 emotivně mimořádně silným politickým tématem). O jiné, než jaderné versus uhelné alternativě u nás média nevědí, novináři neinformují, politici vědět nechtějí. S tím je třeba něco dělat.

...................................................................

15 let od Černobylu - Co s Temelínem? Představení akce "Společně za slunce a svobodu!"
od: Bernhard Riepl, 8 let byl obecním radou Strany zelených v Sandlu (Horní Rakousko), od 1997 je činný v jazykové škole v Českých Budějovicích
 
Ohlédnutí: 1986, jaro jako každé jiné. Mohu si velice dobře vzpomenout na dobu, která ve škole náhle znamenala: "pochodová cvičení se ruší" , nebo "už žádný fotbal venku v hodinách tělesné výchovy". Pro mnohé z oněch sedláků, kteří na podzim roku 2000 na rakousko-českých hranicích zažili, že špičkoví politici ve Vídni, Praze a Bruselu sami od sebe sotva pohnou malíčkem, pokud nejsou donuceni k jednání, znamenal Černobyl před téměř 15 lety více než "jen strach před ohrožením neviditelným radioaktivním zářením". Stejně jako dnes, v dobách BSE a epidemie kulhavky a slintavky je otřesena perspektiva celého profesního stavu ve svých základech, znamenal rok 1986 pro mnohé zemědělské podniky ve střední Evropě zcela reálné ohrožení. " Jestliže už nemůžeš prodat své výrobky, tak potom to můžeš také rovnou vzdát". Podobnou otázku si tehdy kladli i mnozí mladí lidé: "Co je to za společnost, která mi vyhrožuje tím, že mi již dnes ukradne budoucnost?"

Když 5.listopadu 1978 Rakousko odmítlo referendem zahájení provozu své jaderné elektrárny v Zwentendorfu, byl roku 1986 Černobyl jistě rozhodujícím potvrzením tohoto kroku. V Rakousku se vytvořila jasná většina pro energetickou politiku bez jaderných elektráren. Tento konsensus je demokraticko-politicky široce zajištěn. V Rakousku! Není ale ještě zcela zajištěn v Německu a bohužel vůbec v České republice. Je to aspekt, který v odporu proti jaderným elektrárnám, a obzvlášť proti Temelínu, podle mého názoru nebyl doposud dostatečně zohledněn.

V těchto osudných dubnových a květnových dnech roku 1986 jsem navštívil poprvé ve svém životě svou severní sousední zemi, která se tehdy ještě jmenovala Československo. Mnohé se od té doby změnilo. Co se ale nezměnilo je skutečnost, že tragédie v Černobylu byla v Čechách úplně jinak prožívána, než v Rakousku.

Zatím co na jedné straně hranice nebylo možné spatřit již žádný dobytek na pastvinách, pásla se na konci dubna 1986 asi 20 km dál na sever stáda krav zemědělských družstev, jako by se vůbec nic nestalo. Pršelo a májový déšť je jak známo vždy něčím pozitivním.V československých médiích se asi sotva vysílaly zprávy o radioaktivních mracích nad Evropou. V laboratořích byli zaměstnanci nabádáni k tomu, aby nezveřejňovali žádná příslušná data.

Doba se naštěstí opravdu změnila. Skutečností je ale, že Černobyl nezanechal v českém podvědomí žádným způsobem stopy, které naopak v Rakousku ještě stále působí. To vysvětluje částečně také masívní rozhořčení, které vyvolaly blokády hranic v Čechách, zejména, když probíhaly nepřetržitě, takže nebylo možné vyhnutí.

Po převratu 1989 se vedly diskuse, zda se má i nadále pokračovat ve stavbě Temelína. Předseda vlády P. Pithart, vážný kandidát na nástupce prezidenta Havla při volbách v roce 2003, se vyslovil proti tomu z mnohých důvodů. Pro své argumenty ale nenašel ve vládním kabinetu většinu. Sjednotili se konečně na tom, že se zřídí na místo původně plánovaných čtyř reaktorových bloků pouze dva. Proti argumentu, který byl ještě tehdy hodnocen negativně, že se u Temelína jedná o relikt sovjetského komunismu, bylo velmi šikovně namítáno, že bezpečnostní zařízení zhotoví americká firma Westinghouse. Tím Temelín co se týče image silně zabodoval.

Druhá záležitost, kvůli které je Temelín pro mnohé lidi malým zlem, má své kořeny v severních Čechách. Životní podmínky zde byly opravdu dramatické mimo jiné díky exhalacím uhelných elektráren. Tyto elektrárny jsou dnes z větší části vybaveny filtry nebo uzavřeny. Přesto je ale v těchto regionech nadále topeno nekvalitním uhlím. Lidé si často prostě investice do lepších technologií nemohou dovolit. To, že situace na severu České republiky je opravdu problémem, ukazuje také statistika, která dokládá kratší průměrnou délku života v těchto oblastech, než jaká je ve zbytku země.

Zkrátka a dobře: Zatím co v Rakousku vyvolává Temelín téměř výlučně negativní asociace, představuje tato již po desetiletí vždy "téměř hotová" jaderná elektrárna pro mnohé české občanky a občany pokrok. A v mnohých českých myslích je vyvolán právě rakouskými aktivitami reflexní obranný postoj. "To nám chtějí Rakušané, kteří nás po staletí většinou utiskovali ale nikdy nezdolali, nyní jako svým budoucím konkurentům ekonomicky uškodit. Co by asi tak říkali, kdybychom například na nich požadovali, aby zbourali jejich největší stavební dílo, Stephansdom?"

Na tomto pozadí bude odpor vůči Temelínu jako takový účinný teprve pak,až se vyhne různým, často ani neregistrovaným, historickým a psychologickým léčkám.
Považuji proto za nezbytné:

1) vysvětlit věrohodně, že těm, kteří se vyslovují všeobecně proti jaderným elektrárnám obzvlášť proti Temelínu, nejde o to, aby někoho v Česku poškodili.

2) kritizovat stejnou měrou nedůslednost a pokrytecké argumenty. S kritikou "Česká republika nepotřebuje elektrický proud!" nepokročíme dál. Jestliže je export a import zboží i služeb na celém světě (bohužel téměř bezmezně) normou, proč by měl být potom pro Česko zakázán. Argumentací tohoto druhu se jen stupňuje existující podezření, že se zainteresovaným, kteří stojí za odporem vůči Temelínu, jedná vlastně prvotně o snížení hodnoty akcií ČEZu, aby potom po nich mohli levně sáhnout. Bylo by mi opravdu líto toho, kdyby francouzská jaderná společnost EdF nebo německá jaderná firma EON si uskutečňovaly díky ekologickému hnutí na účet českého jaderného průmyslu obchod svého života.

3) doložit seriózně, že obnovitelné zdroje energie jsou schopny velmi dobře, i za rozumné ceny, zajistit zásobování energií.

Základ pro základní přeměnu energetické politiky spočívá podle mého názoru v dobrém propojení odporu vůči jaderným elektrárnám a občanských iniciativ, které se snaží o prosazení obnovitelných zdrojů energií. Toto spojení odporu a konstruktivní iniciativy s demokraticko-politickým požadavkem zanechá v dohledné době, alespoň v Evropě, své stopy pro blaho veřejnosti.

Je nutné při tom zohlednit různé aspekty: energetická politika EU spočívá, ustanovena v EURATOM, stále ještě na tzv. "mírovém využití jaderné energie". Konsekventním krokem Rakouska by tedy bylo,

a) vystoupení z EURATOM

b) IAEO se sídlem ve Vídni přimět ke změně stanov s cílem jejího vystoupení z jaderného hospodářství.

Zdanění fosilních a jaderných zdrojů energie by mělo umožnit prosazení obnovitelných zdrojů energie, které nejsou dosud na trhu silné, ale skrývají v sobě velký potenciál. Gigantické částky, které do této doby tekly do jaderného průmyslu, by měly být použity na výzkum a inves-tice v oblasti obnovitelných zdrojů energie.

V tomto smyslu je velmi zajímavé fórum "Sonnenzeitung", "dítě"dvou poslanců Hanse Kronbergra (za FPÖ v evropském parlamentu) a Hermanna Scheera (za SPD v německém parlamentu).Podobný časopis existuje také v Česku pod jménem "alternativní ENERGIE". Jiný druh spolupráce je organizován i "Solárním štamtišem" (Solarstammtisch) ve Vídni, který pravidelně zasedá od roku 1988.

Zdá se mi, že je 15 let po Černobylu na čase, aby takovéto aktivity byly reflektovány a využity při odporu vůči Temelínu.
Jestliže by mělo opět dojít po neseriózní EIA Temelína k protestním akcím, a jestliže politikové v Praze, Vídni a Bruselu nadále nebudou dostatečně jednat se zainteresovanými z řad angažované veřejnosti, navrhuji na pozadí výše zmíněných úvah následující:

S přesvědčením, že ekologické hnutí spočívá z dhlouhodobého hlediska na smysluplném základě pouze ve spojení s demokratickopolitickými aktivitami, bychom se měli snažit o to, aby v České republice došly samy rozhodující společenské síly k závěru, že bez Temelína by existovalo méně problémů.
Chceme-li nalézt spojence na co nejširším základě a jasně říci, že jsme ochotni všem obtížím, které by musela Česká republika zdolat při odstoupení od jaderné elektrárny, porozumět a pomoci s jejich řešením, je finanční nabídka smysluplným počátkem. Protože naše politiky ve Vídni k tomu ještě nic nenapadlo, musíme my občané(ky) z pohraničního regionu vzít do vlastních rukou i tuto věc.

Infrastrukturu nabízí k tomu homepage www.grenzblockade.at, která je spravována spolkem "Stop Temelín" a byla navštívena zatím více než 40 000 krát. Finanční a technické náklady na správu včetně první splátky dává k dispozici Raiba Sandl. Patrony resp. patronkami , kteří podporují tuto akci "Společně za slunce a svobodu", jsou důležití zástupci všech čtyř stran v hornorakouském sněmu. To, že se jedná o svobodu, působivě potvrdil ve své knize "Der Atomstaat" nositel Alternativní Nobelovy ceny (Right Livelyhood Award) a velký Rakušan Robert Jungk.

Jak by mohla probíhat akce "Společně za slunce a svobodu" ?

Vycházeje z nákladů na zřízení Temelína ca. 40 miliard šilinků by to znamenalo: kdyby každý občan Rakouska zaplatil 5000 šilinků , dal by se tak koupit celý Temelín. Realisticky viděno by mělo být spíš cílem dosáhnout symbolickými částkami co nejširší působnost.

Proto bych navrhoval, aby ti, kteří se chtějí této akce zúčastnit, zaplatili jednorázově částku 1000,-ATS (nebo 75 Euro) na konto akce "Společně za slunce a svobodu". Každý třetí den, nebo průběžně, budou zveřejňovány nově uložené částky se jménem a bydlištěm dárců(kyň) na www.grenzblockade.at (každý 3. den, abychom tím symbolizovali, že samozřejmě doufáme v to, že spolková vláda naše příspěvky alespoň zdvojnásobí, volně ponechaný 2.den symbolizuje peníze, které již češké občanky a čeští občané dali do stále ještě nefungujícího zařízení v Temelíně - jejich příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů energie, příspěvek trochu oklikou, ale přeci.......)

Shromážděná částka zůstane na kontě a v akci "Společně za slunce a svobodu" se bude pokračovat tak dlouho, dokud nebude nepochybně vyjasněno, že Temelín jako jaderná elektrárna už nestojí na pořadu dne.Teprve potom smějí být uvolněny bankou příspěvky a sice prostřednictvím poslanců/kyň, kteří byli zvoleni všemi stranami hornorakouského sněmu(každá strana jednoho/nu), a zemského hejtmana. Peníze konkrétních dárců budou vyplaceny právě stejným dílem obcím dárců a příslušné partnerské obci v Česku (pokud ještě toto partnerství neexistuje, pomůže spolek "Stop Temelín" při zprostředkování kontaktů), po té co budou vyjasněny a dárci shledáni v pořádku, investice, které budou vydány na podporu obnovitelných zdrojů energie. Toho se mohou samozřejmě zúčastnit také instituce a obce.

Částky, které byly darovány anonymně, stejně jako každoročně získané úrokové výnosy budou zvolenými poslanci, kteří jsou oprávněni k výběru, a zemským hejtmanem po jednomyslém rozhodnutí na co, použity na podporu obnovitelných zdrojů energie v Česku.

Cílem je jak v Rakousku tak v Česku oživit na komunální úrovni občanské iniciativy, jejichž zájmem je podporovat ve své obci obnovitelné zdroje energie pro obecní účely (modelový charakter). Měly by vznikat solární štamtiši podle vídeňského vzoru, nikde by nemělo být možné bez odporu tvrdit, že jaderné elektrárny jsou jediným řešením proti globálnímu skleníkovému efektu.

Temelín bude pravděpodobně rozhodovat o směru, kterým se bude ubírat evropská energetická politika. To by vysvětlovalo u zarputilost příznivců jaderné energetiky doma i v zahraničí, alespoň co se týče Temelína.

Cílem je také demokratický, sociální, ekologicky nezatížený svět bez jaderných elektráren! Ukažme ředitelce českého úřadu pro jadernou bezpečnost, paní Drábové, že energetické zásobování je možné zajistit i bez Temelína.V rozhovoru pro český magazín "Reflex" jednou výslovně zdůraznila, že není rozhodně bezvýhradnou zastánkyní jaderné energie. Jestliže by se alternativy prokázaly jako smysluplné, neměla by proti nim vůbec nic.Vezměme jí za slovo! Hornorakouský zemský sněm by měl ročně zpravovat o tom, jak se akce "Společně za slunce a svobodu" vyvíjela. Tato akce by dosáhla svého základního cíle, pokud by Temelín už nepředstavoval žádnou hrozbu, mohla by samozřejmě nadále probíhat, dokud i poslední jaderná elektrárna na tomto světě nenalezne svůj klid.

Výše zmíněné řádky vyplívají z textu, který věnoval rakouskému odporu proti Temelínu český divadelní historik, kritik a televizní moderátor Vladimír Just. Připojuji jej nyní v překladu k mým úvahám.

.....................................................................

Spor o Jadernou elektrárnu Temelín

První díl
(Archipel, č. 93, duben 2002)

Na podzim 2000, kdy bylo zahájeno navážení palivových tyčí do jihočeské JE Temelín, vzniklo protestní hnutí, které bylo pro veřejnost něčím úplně nečekaným. Rakouští obyvatelé sice od havárie v Černobylu v roce 1986 sledovali stavbu jaderné elektrárny, vzniklou v osmdesátých letech ještě na zakázku komunistické vlády, s obavou, po dlouhou dobu se ale zdálo, že tato stavba stejně nebude nikdy dokončena.

Vedle neutrality se po roce 1945 v Rakousku stalo součástí národního sebepojetí také odmítání atomové energie. Předcházelo tomu referendum v roce 1978, ve kterém bylo zamítnuto uvedení do provozu již plně dokončené jaderné elektrárny v Zwentendorfu u Vídně. Černobyl pak už byl jen potvrzením tohoto rozhodnutí.

Jinak, než je tomu v Rakousku, se v České republice stěží setkáme s problémem ohlížet se na dobu před rokem 1945. V České republice naopak existuje, počínaje upálením Jana Husa v roce 1415, obraz dějin, který vidí vlastní národ v dlouhé tradici odporu vůči nepřátelsky smýšlejícímu velkému sousedovi (Německo a jím podobně vnímané Rakousko, které v protikladu k České republice zapomnělo svou protestantskou minulost a násilnou rekatolizaci). Především hraniční blokády a pocit obklíčení (jako už za Hitlera) tak v České republice způsobily, na pozadí těchto historických událostí, vznik obranného postoje, který byl protijaderným hnutím na počátku zcela podceněn.

V České republice existuje něco jako "elementární strach" být jako národ ohrožen ve své vlastní identitě; pochopitelný kvůli zmíněné historické zkušenosti. Na počátku září 2000 byl tedy rakouskými občany, žijícími v pohraničí v okolí Freistadtu, poprvé blokován jeden hraniční přechod. Tento akt civilní neposlušnosti byl tehdy takto hodnocen i českým obyvatelstvem a nejprve v České republice postoj k Temelínu příliš nezměnil. V zásadě to bylo pro tamější občany až do té doby spíše ne příliš důležité téma. Měli dost svých vlastních všednodenních problémů a v převážné většině akceptovali argument, vědomě šířený atomovými lobbisty, že Temelín stejně již stál mnoho a že by tedy nemělo smysl tento projekt zastavovat, když už je skoro hotový. Nadšení pro jadernou elektrárnu se ale drželo v určitých mantinelech, ačkoliv na Temelínu záviselo nemalé množství pracovních míst v regionu a ačkoliv provozovatelská firma ČEZ mohutně investovala do kampaní vytvářejících pozitivní image Temelína a vystupovala jako velkorysý sponzor.

Když ale občanský odpor v zemi Horní Rakousko stále sílil (někdy přišlo na setkání k hranici přes 10.000 lidí) a lidé na periferii se začali cítit svými politiky ve Vídni stále více zanedbáváni, dostalo celé hnutí novou dimenzi. Zatímco byly aktivity kolem odporu proti JE Temelín původně vedeny hlavně hornorakouskou zemskou politikou (podstatný impuls k tomuto byl příchod Zelených do zemského parlamentu), došlo nyní velmi rychle k osamostatnění těchto aktivit. Už dlouho existovala "Hornorakouská nadstranická platforma proti nebezpečí atomu", země Horní Rakousko pak k ní spolu s Radkem Pavlovcem, rodilým Čechem a emigrantem z doby před rokem 1989, oficiálně zavedla zemského zmocněnce pro atomová zařízení blízko hranice. "Boj proti atomovému nebezpečí" získal v Horním Rakousku širokou politickou podporu, současně s ní ale i směřování ve smyslu konzervativně laděné "obrany vlasti".

V rakouských médiích se stále více mluvilo o Temelínu jako o "reaktoru patřícím do sběru", v České republice bylo naopak stále zdůrazňováno, že elektrárna odpovídá díky zakomponování západních technologií nejvyššímu mezinárodnímu standardu. Dokud nebyl reaktor v provozu, převážná většina obyvatelstva v České republice tomuto argumentu věřila, mj. také proto, že při mnoha rakouských aktivitách se jen málo kladl důraz na to, jak byly tyto aktivity českou veřejností přijaty. Rakousko požadovalo, aby Česká republika dala k dispozici technické dokumenty. To Praha částečně odmítla, přičemž arogantní chování sociálně demokratického premiéra Zemana v této věci jen těžko někdo překoná. Domácí obyvatelstvo však dlouho pociťovalo tuto aroganci jako adekvátní reakci na podobně arogantně vnímaný obraz Rakouska. V obou zemích se politická elita dostala kvůli protestním akcích pod tlak. V Rakousku byl výsledkem tohoto odmítavý postoj konzervativně reakcionářské vlády vůči Praze. Momentální spor se výborně hodil jako odplata za to, že Praha podpořila sankce EU vůči účasti Haiderovy FPÖ ve vládě. Vídeňská vláda ale podcenila to, že v Horním Rakousku šlo lidem primárně o Temelín, ne o politické hry ve Vídni. Velmi podstatnou roli hrál v této fázi Josef Neumüller, který si, ženatý s Češkou a trochu mluvící česky, dokázal jako nezávislý mluvčí hnutí získat uznání až hluboko v konzervativních kruzích, aniž by tím vylekal Zelené a levicové ekology. Když potom po opakovaných, dny a týdny trvajících blokádách hranic, mj. v délce celé pohraniční linie mezi Rakouskem a Českou republikou, nastal v české příhraniční oblasti absolutní zlom ve vnímání celé situace a počáteční sympatie s rakouskými protesty se proměnila v opravdovou nevoli, začaly se na obou stranách hranice rozšiřovat modely myšlení, které jsou známé z dikce, která dominovala na konci podunajské monarchie.

Za pomoci globálních pojmů jako "Rakušané" a "Češi" se opět dostaly na povrch historické předsudky a vedly k vytvoření úzké solidarity s jednotlivými národními "vůdci". Nejen, že se přičiněním médiím vše zostřilo, došlo také ke skutečným incidentům. Tak došlo např. k hrozbám bombovými útoky zamířeným proti organizátorům hraničních blokád. Tyto blokády zůstaly v této fázi až na pár výjimek pouze věcí rakouské strany a byly na začátku také podporovány úřady. V České republice zorganizovali komunisté v předvolebním boji symbolickou blokádu jedné rakouské benzinové stanice ÖMV a dosáhli tím politického úspěchu. České zdravotní sestry, které pracovaly v rakouském Linci, zjistily, že jim někdo rozbil auto. V českých obchodech se objevily nápisy "Vstup Rakušanům zakázán".

Druhý díl se bude zabývat politickým zneužitím protijaderného hnutí protievropskými silami a tím, jaké východisko hnutí z tohoto sevření našlo. V návaznosti na to je naprosto žádoucí propojení do Francie. Malou ukázku najdete na www.sonneundfreiheit.eu.



Bernard Riepl*
člen Zelených Horního Rakouska

*(zakladatel "Společně pro slunce a svobodu")



Spor o Jadernou elektrárnu Temelín
Druhý díl

(Archipel, č. 94, květen 2002)
Jak už bylo vylíčeno v posledním Archipelu, dostal se odpor proti JE Temelín do problematické situace. Českým ekologům bylo podsouváno, že pracují ve službách nějaké zahraniční moci.
 
Hnutí se vyprostilo z politického zajetí
 
V Rakousku se aktivisté dlouho zasazovali o to, aby byla jednání EU související se vstupem České republiky do EU využita k tomu, aby s těmito jednáními byly spojeny bezpečnostně technické problémy Temelína. K tomuto požadavku, který nebyl v Čechách na základě výpovědí provozovatelů Temelína, že je v vše v pořádku, pochopen a byl pociťován jako nepřátelský akt, se nějak během těchto debat připojila většina politických stran v Rakousku.

Odůvodnění, ke kterému se jen pomalu docházelo, je třeba hledat v rozdílném pohledu na události po konci války v roce 1945.

Tak jako je Temelín v Rakousku synonymem pro "Černobyl", zatímco v České republice naopak synonymem pro "naši největší stavbu", je jméno bývalého československého prezidenta Dr. Edvarda Beneše v Čechách synonymem pro (vedle zakladatele státu Masaryka) nejdůležitějšího muže počátku republiky (1918) a prezidenta v exilu, který z Londýna koordinoval odpor proti Hitlerovi. V Rakousku a Německu je naproti tomu Edvard Beneš synonymem "monstra", které nechalo po válce zmasakrovat a odsunout tzv. sudetské Němce. V České republice vedly požadavky Rakouska, Německa a Maďarska typu "Pryč s Benešovými dekrety" k obavě, že např. lidé, kteří žijí v domech bývalých sudetských Němců, budou muset svůj domov opět opustit. Tyto obavy jsou samozřejmě přiživovány a zneužívány českými šovinisty, současně ale nejsou Rakousko a Německo dostatečně vnímavými, aby jasně konstatovaly, že některé ze 143 prezidentských dekretů, které jako celek řídily ústavu státu válečného a poválečného Československa, jsou sice problematické (např. tam, kde jde o kolektivní vinu), ale že zcela jednoznačně nemůže jít o vysídlení oněch lidí, kteří žijí v domech původního německého obyvatelstva odsunutého v letech 1945/46.

Debata o Temelínu byla v Rakousku od poloviny roku 2001 determinována vůlí lidu, kterou iniciovala Haiderova FPÖ na počátku roku 2002 a která vyvrcholila požadavkem, že by rakouská spolková vláda měla vetovat vstup České republiky do EU, pokud nebude provoz JE Temelín zastaven a jaderná elektrárna odstavena. Toto referendum podepsal téměř milion rakouských voličů.

Přičemž to jako celek v žádném případě nebyli pouze přívrženci FPÖ, nýbrž jednoduše odpůrci jaderné elektrárny, kteří svou žádost považovali za důležitou. Existuje ale mnoho lidí z nevládních organizací (NGOs), kteří se podpisu bránili kvůli iniciování referenda stranou FPÖ, ačkoliv jadernou elektrárnu jednoznačně odmítali. FPÖ se tak tímto stranicko-politickým zneužitím demokratického nástroje nabídla šance otestovat svou sílu ve vládě. Pokud by byl výsledek dobrý, mohl by být koaliční partner "sevřen v kleštích" a mohlo by být pohroženo novými volbami. S tím, že se protijaderné hnutí z velké části k tomuto stranickému úsilí nebude znát, však stratégové nepočítali. Podepsalo právě tolik lidí, že se tématu "odpor proti Temelínu" opět dostalo pozornosti, na druhé straně ale podepsalo tak málo, že se toto téma nehodilo jako záchrana pro FPÖ, ztrácející na významu.

Již v dubnu 2001, u příležitosti výročí havárie Černobylu, kdy se na rakousko-české hranici opět shromáždili odpůrci jaderné elektrárny, vznikla iniciativa "Společně pro slunce a svobodu". Tím byl položen základní kámen pro debatu, která se vztahovala k oběma zemím a která nenechala bez povšimnutí historické a další nesrovnalosti.

Jednotliví občané vložili na vázaný účet každý po 1000 šilincích, na účtu se mezitím sešlo asi 10 000 EUR. Tyto peníze zůstanou na účtu tak dlouho, dokud nebude Temelín odstaven. Až do této doby budou úroky a penězi souvisejícími s projektem podporovány projekty na podporu obnovitelné energie. Na tomto základě má být využit pedagogický efekt, v jehož rámci mají být prezentovány fungující modely, které ukazují, že jaderné elektrárny nejsou v žádném případě nutné, jak se to pokoušejí lidem v České republice namluvit atomoví lobbisté. Fungování "Společně pro slunce a svobodu" probíhá na bázi partnerství rakouských a českých obcí. Oněm silám, kterým šlo zřejmě o něco jiného než o Temelín, bylo přitom nastaveno zrcadlo. Ti, kterým šlo primárně o vyprovokování obyvatelstva, dostali možnost dokázat svoji angažovanost. A rychle se ukázalo, že zástupci konzervativně reakcionářským vládnoucích stran v Rakousku začali být vpravdě zdrženlivými. Oněm silám, které využili polarizace obyvatelstva, bylo téměř trapné, že bez ohledu na hranice najednou převzali iniciativu sami do vlastních rukou lidé

v nižší rovině, zcela bez nadřazených instancí.

Konkrétním cílem je, aby se jedna obec, jejíž starosta se vůči odpůrcům jaderné elektrárny choval velmi kooperativně, stala energeticky soběstačnou. To znamená, že zde nyní budou aktivisté obou zemí montovat solární zařízení, provádět měření větru, rozdělovat baterky spořící energii atd. Za rok má vzniknout v malé obci Věžovatá Pláně "solární školící centrum", které bude ze zájemců vytvářet odborníky v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Spolu s tím tímto dostane impuls i regionální ekonomie, protože bude místní penzion více využit.

Spolek "Společně pro slunce a svobodu" má své těžiště v Rakousku a v České republice, je ale podle stanov činný po celém světě a měl by tedy radost i z kontaktů do Německa, Švýcarska a Francie.

Tato myšlenka partnerského řešení problémů vně vysoké politiky vedla k pozoruhodným výsledkům. Protijaderné hnutí, které uvnitř již trpělo značným napětím, se navenek opět konsolidovalo. Mnozí politici v obou zemích na základě této "iniciativy zezdola" trochu znejistěli v otázce, zda se svými strategiemi předvolebního boje neztroskotají. Alespoň si jen tak nemohou rozšiřovat představu o tom, že ti druzí ("Rakušané, Češi") jsou příšerní…

Mezitím se hnutí daří odhalovat jako příšerné ty politiky, kterým šlo skutečně o něco jiného než o odpor proti jaderné elektrárně (např. o revizi válečné a poválečné historie). Bez ohledu na hranice. Jde právě o Evropu zespoda.

 
Bernard Riepl*
člen Zelených Horního Rakouska

*(zakladatel "Společně pro slunce a svobodu" - www.sonneundfreiheit.eu